Valentýn aneb naprosté šílenství

Před dvěma týdny bylo svatého Valentýna. A jestli jsem si předtím myslela, že se tenhle vyumělkovaný svátek plný romantických gest vecpal i do Čech, tak jsem se tuze mýlila. Oslava svatého Valentýna v Čechách je jen velmi slabý odvar toho co se děje v Americe. Tady je to prakticky národní svátek! A lidé přicházejí o rozum…a peníze.

Regály v obchodech jsou plné červených nafukovacích srdcí, bonboniér, přáníček, plyšáků, pyžam a všemožných dalších nesmyslů už od Nového roku. Jen co se sundají vánoční ozdoby, nahodí se blikající srdíčka a obchody vymění vánoční edici zeleno-červených bonbónů M&Ms a Reeses za růžovo-bílou srdíčkovou.

Kdyby neměl Jára na Valentýna narozeniny asi bychom nikdy nezjistili co se tady odehrává. Pravděpodobně bychom zůstali doma a Jára by mi udělal radost nějakou pěknou drobnou kytkou s minimem červené barvy. Ale loni jsme Járy narozeniny oslavili na hotelu mezi kufry, tak jsem chtěla letos připravit nějaké překvapení. A tím, že tentokrát vyšlo čtrnáctého na pátek jsme vyrazili na víkendový výlet. Měli jsme namířeno do Petoskey, které je na severo-západě spodního Michiganu. Je to tam ale celkem štreka a tak jsme si cestu rozdělili a v pátek chtěli přespat v městě Saginaw, zhruba hodinku a půl od našeho bytu. Zamluvila jsem tam hotel a na tajňačku také vyhlášenou japonskou steakovou restauraci. Měla jsem radost, že se mi podařilo udělat rezervaci pro dva. Američané zřejmě nechávají zamlouvání stolů na poslední chvíli…

Po práci jsme tedy sbalili kufry a celkem hladoví vyrazili na sever. Járovi jsem zakázala, aby se najedl, protože za hodinku a půl nás čekala pěkná kopa jídla. Cesta docela utíkala, provoz byl na páteční večer až překvapivě malý a tak jsme lehce před půl osmou odbočili k restauraci. Překvapilo nás jak bylo parkoviště narvané. V duchu jsem si říkala, že je restaurace asi opravdu tak dobrá jak psali v recenzích. Po několika minutovém kroužení jsme utrhli poslední místo skoro u vchodu a zamířili dovnitř. Máme to akorát!

Když jsme však otevřeli vstupní dveře, narazili jsme na DAV lidí. V Amerických restauracích je u vchodu většinou prostor s malým stolečkem, u kterého musíte čekat na servírku, která vás pak následně usadí. Tak tady v té restauraci čekalo na usazení zhruba sto lidí! To jsou chudáci, pomyslela jsem si. Ještě, že jsem si udělala rezervaci. Vítězoslavně jsem došla ke stolečku a řekla, že mám na půl osmou rezervaci. Na to mi slečna odpověděla, že mají páry, které čekají na usazení už od pěti hodin a také ty, kteří měli rezervaci na šestou, šest patnáct, šest třicet a tak dále, kteří ještě nesedí. Takže prý ještě tak dvě hodiny. DVĚ HODINY! A v půl jedenácté zavírají, takže jestli se vůbec dostaneme na řadu, tak do sebe to jídlo budeme muset hodit a vypakují nás nenápadně pryč. Nic netušící Jára s prázdným žaludkem čekal v rohu až to vyřeším. Bylo mi vlastně sděleno, že je rezervace dnešní večer prakticky k ničemu. Za normálních okolností bych předběhla ty co čekají na usazení bez rezervace, ale vzhledem k tomu jak byli ten večer pozadu, by bylo asi nefér předběhnout ty, kteří přišli bez rezervace už v pět a čekají tam skoro tři hodiny. Co mě udivovalo snad ještě víc bylo to, jak byli ostatní odhodlaní tam tu frontu vystát. Jedna paní co prošla kolem říkala, že už čeká skoro hodinu a půl, ale že to stojí za to, když je ten Valentýn.

Tak to je skvělý! Jsme ve městě, ve kterém jsme nikdy nebyli, neznáme tu jediný podnik, nemáme rezervaci a máme šílený hlad. Všechny ostatní restaurace na tom budou úplně stejně. Já se těšila, jak si pochutnáme a oslavíme Járy narozeniny, ale teď mě trochu přepadala panika. Začala jsem rychle hledat jiné podniky. Celkem rychle jsem našla asijskou restauraci servírující sushi. Měla ještě lepší hodnocení, než ta japonská a byla jen pár minut od nás. Jupí! Vydali jsme se tam a za pět minut zabočili na parkoviště. Když jsme otevřeli dveře auta, zablikaly všechny billboardy a nápisy a byla tma. V té čtvrti města právě vypadl proud. Tak to už snad není možný! Seděli jsme v autě a koukali na všechny ty zhasnuté budovy a přemýšleli co budeme dělat. Zkusili jsme jít do restaurace, ale u vchodu nám starý asiat řekl, že nás bohužel neusadí, protože nejde proud a že nemá cenu ani čekat.

V tu dobu už jsme měli opravdu hlad a tak došlo na nejhorší. Zajeli jsme do pizzerie, objednali dvě pizzy, jeli se mezitím ubytovat do hotelu, pak pizzy vyzvedli a na hotelu je do sebe hodili. To je panečku romantika co? Takhle jsem si to opravdu nepředstavovala. Hlavně, že jsme si týden předtím dělali srandu z nabídky na pizzu ve tvaru srdce za sedm dolarů, která nám přišla do schránky. Říkali jsme si, že ten den chce přeci každý vzít svou partnerku do restaurace a tak musí řetězce rychlého občerstvení přijít s něčím zajímavým, aby nalákali zákazníky. V tu dobu nás ani ve snu nenapadlo, že tak skončíme.

Valentýn byl za námi a my si hodlali užít zbytek víkendu v poklidu, bez lidí, bez front a červených srdcí. Večeři si hodláme vynahradit v sobotu v krásném Petoskey. Ráno jsme se nasnídali a vyrazili na sever. Cestou jsme si užívali výhledy na zasněžené pole a farmy a za dvě hodinky byly v cíli. U michiganského jezera byla pěkná zima, v přístavu se houpaly ledové kry a nám se úplně vybavilo jak jsme tam před pěti měsíci byli s Járy rodinou. Sice děsně pršelo, ale už tenkrát nám to malinkaté městečko učarovalo.

Tentokrát jsme se procházeli zasněženými uličkami, koukali do zimních výloh, zašli do obchodů se suvenýry, které má Jára tak strašně rád (už jsem se naučila neptat jestli do nich chce jít, nýbrž jestli by semnou šel dovnitř, protože je mi jasné, že by úplně nejradši zůstal venku kdyby nebyla taková zima). Pak jsme se šli ohřát do moc příjemné kavárničky, ochutnali místní dobroty a kávu. Po posezení jsme se vydali na procházku podél řeky a užívali si křupání čerstvě napadlého sněhu.

S červenými tvářemi a promrzlí až na kost jsme se vrátili k autu a zajeli ještě do “winter park”, který byl nedaleko centra. Tam jsem si chviličku přišla jako na parkovišti alpských lyžařských středisek. Lidé z aut vyndavali lyže, saně, brusle a většina z nich měla i oteplováky a zimní bundy. To se tady zase tak často nevidí. Když jsme však došli k hlavní budově, zjistili jsme, že je tam jen pidi kopeček na sáňkování, který se sjede na lyžích asi tak za tři vteřiny. Ale co taky čekat ve státě, ve kterém má nejvyšší kopec 500 metrů nad mořem? My jsme holt rozmazlení z těch každoročních zimních dovolených v Alpách.

Když si ale odmyslím velikost kopce, bylo to tam vlastně strašně fajn. Děti se mohly naučit lyžovat, zabobovaly si na upraveném kopci a zabruslily na velké ledové ploše, která byla udržovaná. A to všechno zadarmo. Možná vám to nepřijde nijak zvlášť úžasné, vždyť u nás popadnou děti brusle, lopatu a puk, odhrabou si rybník a můžou bruslit jak se jim zachce. Nebo vezmou boby a vyrazí na nedaleký kopec. Ale tady je takových míst poměrně málo. Nevím, jestli je to všude ve státech, ale tady v Michiganu je strašně málo volné přírody. Příroda tu je krásná, ale dost často je ohraničená a nějak nazvaná. A že těch názvů je!

Buď je to National park, do kterého musíte mít speciální roční průkaz (nebo si koupit drahý denní vstup) nebo je to State park, do kterého potřebujete tzv. “recreational pass”, což je nálepka, kterou máte na autě s platností jednoho roku. Pak existují Metroparks, do kterých si opět můžete koupit roční vstup, ale je jiný, než do těch státních parků. No a pak jsou tu různá Nature Preserve, což jsou ohraničené lesy, který se asi nejvíc podobají našim lesům. Prostě taková neudržovaná divočina.

Tenhle systém má jisté výhody i nevýhody. Tím, že je většina parků placená, je také udržovaná. Všude jsou velká parkoviště, prázdné odpadkové koše, několik otevřených a uklizených toalet, informační tabule, dalekohledy, lavičky a zpevněné cesty. Na druhou stranu je celkem otrava, že musíte platit několik různých ročních vstupů. My máme ten “recreational pass”, ale nálepku máme na Járy autě a pokud bychom chtěli jet jiným, museli bychom zaplatit jednorázový vstup. Ceny nejsou nijak tragické, roční předplatné stojí 16 dolarů a denní vstup 10, takže se opravdu vyplatí si to předplatit. Ale třeba minulý týden jsme jeli do nedalekého parku a až tam zjistili, že spadá do systému Metroparks, do kterých roční vstup nemáme a tak jsme museli za odpolední procházkování zaplatit deset dolarů.

V Čechách jsme měli za domem les a rybníky a člověk měl pocit, že je té přírodě mnohem blíž. Stačilo nasadit tenisky a jít se proběhnout kolem rybníka. Ale zpět k “winter park” v Petoskey. Byl tu upravený kopec, krásná plocha na bruslení, chatka kde se prodávala horká čokoláda a mohli jste si i půjčit brusle. A všechno sponzorovalo město. Asi bychom si tam i zabruslili, ale začalo sněžit, viditelnost byla mizerná a tak jsme se rozhodli jet ubytovat.

Ubytování jsem vybírala docela pečlivě, protože jsem chtěla výhled na jezero. Měli jsme malý hostel přímo u cesty s úžasným výhledem přímo z postele. Až na to, že prakticky celé sobotní odpoledne bylo tak ošklivo, že jezero nebylo vůbec vidět. A to jsme doufali, že by večer mohla být polární záře, která v této oblasti docela často bývá. Tak třeba příště. Později se alespoň trochu vyjasnilo nebe a přestalo sněžit a my se vydali zpátky do centra Petoskey na večeři. Zavítali jsme do místního pivovaru, kde měla být od osmi živá hudba a parádní výhled na jezero. To bude fajn!

U vchodu jsme opět zavítali ke stolečku kde jsme nahlásili počet míst. Zapsali si naše jméno, a řekli nám, že to bude tak 40 minut, než nás usadí. A tak si vzali naše telefonní číslo a my se šli projít. Tenhle víkend chce asi prostě každý večeřet v restauraci. A nebo jich v tomhle městě moc není a když každý místňák vyrazí v sobotu večer na jídlo, čeká se na usazení ke stolu tak dlouho. Po 40 minutách jsme se vrátili do pivovaru a řekli nám, že se nikomu moc nechce zvedat od stolu a že je před námi stále sedm párů. A tak jsme čekali dalších třicet minut a pak konečně utrhli stůl. Měli jsme skvělá místa s výhledem na jezero, akorát, že v osm hodin už byla taková tma, že jezero nebylo vidět. Ale hrála živá hudba, jídlo bylo vynikající a my si vynahradili předešlý večer.

V neděli ráno jsme se probudili do celkem pěkného dne. Nebylo azuro, ale alespoň bylo vidět na protilehlý výběžek. Opět zamířili do centra maličkého Petoskey, tentokrát na snídani. Kvůli špatnému počasí se z našeho víkendu stal tak trochu gastrovýlet. Já byla navíc těsně po dobrání antibiotik a Járovi se nemoc právě rozjížděla a tak jsme lyže, sněžnice a běžky zamítli.

Po příjemné snídani jsme se přesunuli do nedalekého městečka Charlevoix. To leží mezi obřím michiganským jezerem a malinkatým jezerem Charlevoix, takže si asi dovedete představit, kolik gigantických letních domů tam je. V centru městečka je promenáda, amfiteátr kde v létě každý večer vystupují místní umělci a několik obchůdků a kaváren. V zimě ale většina lidí zabední své veledomy a tipla bych si, že odlítá na Floridu do druhých mega domů. V centru je v zimě dost mrtvo a většina podniků otevírá zase až v sezóně, tedy od konce května do konce září. A tak jsme se prošli k majáku a pláži u michiganského jezera. Od vody byla děsná zima, pláž byla skoro celá pokrytá ledovou krustou a k molu u majáku jsme se radši ani nepřibližovali, protože bylo celé zamrzlé. Vrátili jsme se do centra, nakoupili několik dobrot v obchodě “Cherry Republic”, kde mají všechno možné z místních třešní a pomalu to směřovali k autu. Pak jsme ještě zajeli na jednu vyhlídku u písečných dun, ale u jezera byla tak strašná zima, že nám krátká procházka bohatě stačila.

Měli jsme ještě docela dost času a tak jsme sice zamířili k domovu, ale přidali mezizastávku v městě Lansing, což je hlavní město Michiganu. Ještě jsme tam za ten rok nebyli a tak se to zdálo jako super nápad. Po třech hodinách jsme dorazili do centra Lansingu a venku svítilo sluníčko. Byla vymetená obloha a později jsme zjistili, že takhle bylo u nás na jihu celý víkend. Jen my jsme odjeli na sever kde byla sněhová vánice.

V Lansingu jsme se prošli kolem řeky kde byla moc hezká promenáda, po které běhalo pár běžců. V létě určitě praská ve švech, protože si můžete půjčit i kajaky a jezdit po řece. Úplně se mi vybavila promenáda v Chicagu, kde bylo v létě strašně živo a lidé se projížděli po Chicago River. Když jsme však vylezli z promenády na silnice, bylo všude absolutně prázdno. Po ulicích nechodil vůbec nikdo a kolem budovy státního úřadu bylo naprosté ticho. Nejen, že nebyl nikdo na ulicích, ale on nebyl nikdo ani ve všech těch podnicích. Všechno bylo v neděli odpoledne zavřené. Do Lansingu jezdí všichni za prací a o víkendu se asi vrací domů za město a tak se všem těm restauracím nevyplatí o víkendu otevírat. Většina míst měla ve výlohách nabídky poledních menu pro zaměstnance a v neděli odpoledne zhasnutý nápis “open”. A tak jsme se trošku zklamaní vrátili k autu a vyrazili domů. Ještě, že jsme to měli při cestě a nevydali se sem někdy o víkendu z domova. To by bylo teprve zklamání. Takhle víme, že už do Lansingu asi nemusíme.

Nakonec to byl pohodový víkend v krásném městečku plný jídla a odpočinku. A taky uvědomění toho, jak strašně Američané zkazili svátek svatého Valentýna. Když jsem v pondělí přišla do práce, ptaly se mě holky jaký byl můj Valentýn. Potom co jsem slyšela, že byly na luxusní drahé večeři, dostaly šperky, voňavky, pugety, bonboniéry a plyšáky a ještě ke všemu na to byly pyšné, radši jsem o mé malé bílo-červené kytičce pomlčela. Oni by jen těžko pochopily, že pro mě byl Valentýn vlastně celý víkend, kdy jsme s Járou trávili čas spolu, povídali si a vytvářeli vzpomínky. Že mám Valentýna několikrát za rok, když mi Jára přinese kytku jen tak, jdeme na večeři jen tak, jedeme na výlet, objevujeme nová místa, jsme v přírodě kde nám je tak dobře nebo jsme prostě jen doma, koukáme na film nebo hrajeme v teplákách stolní hru. A že je pro mě mnohem větším darem to, že mě Jára podporuje v cestě za mým snem, než nějaký šperk, kterým pak budu moct oslňovat kolegyně v práci. V rádiu pak po víkendu říkali jednu zajímavou myšlenku. Valentýn je vlastně příležitost, kdy můžou ženský v práci porovnávat, čí partner utratil víc peněz. A to naprosto vystihuje konzumní způsob života, kterým se tady žije. Ale o tom zase třeba příště. To je na dlouhé lokte.

Valentýn je za námi a obchody už od poloviny února “zdobí” zelené čtyřlístky. Za měsíc je přeci svatý Patrik! A co v rámci oslav tohoto irského svátku podnikneme? Určitě nějaký výlet, ale kam na to si budete muset počkat.

Zatím se mějte krásně.