Koronavirus: Aktuální situace v Michiganu

Informací o rozvíjející se epidemii koronaviru je všude kvantum. Obrovské kvantum! Tak si možná říkáte proč se k nim přidávám a sepisuji tento rychločlánek? Jednoduše bychom chtěli s Járou dát vědět široké rodině a přátelům jak se nám daří a jak nás stávající situace ovlivňuje. Pro ostatní to může sloužit jako krátké čtení o situaci ve státě Michigan očima obyčejného občana nebo spíš rezidenta. Rozhodně tu nechci dělat žádné závěry a nechci se vyjadřovat k tomu co by se mělo dělat a stěžovat si na to co se dělá či nedělá. Sama si názor na celý problém utvářím za pochodu a tady jen poskytuji popis toho co se opravdu děje.

Prvotní zmínky

Během února bylo všude ještě ticho. Chodila jsem do ordinace a málokdo z pacientů se o viru zmínil. Když už to nadhodili, tak si dost často dělali srandu. Pacientů bylo pořád stejné množství, chodili objednaní ale i neobjednaní s normálními obtížemi. Naši se nás při každém telefonátu ptali, jak to tady vypadá a my jim pořád opakovali, že se nic neděje. Až později jsme si uvědomili, že jsme asi měli trochu zkreslený pohled, protože nemáme televizi. A tak jsme nebyli vystaveni každodennímu mediálnímu teroru. Situaci jsme sice sledovali online, ale v tu dobu ještě moc článků o viru v USA nebylo.

Praktik u kterého jsem pracovala situaci vůbec neřešil. Razil podobný názor jako v tu chvíli většina a to, že na chřipku umírá každý rok mnohem víc lidí. Fungovali jsme normálně a bylo tak trochu ticho před bouří. Občas se v ordinaci někdo zeptal, co si o viru myslíme, což se celkem špatně rozebíralo, když jsem měla na věc trochu jiný názor, než můj zaměstnavatel.

Začátek března

Začátkem března se postupně začalo objevovat více lidí, kteří se necítili dobře a chtěli se nechat zkontrolovat od doktora. Přeci jen měli strach. Mě čekaly poslední dva týdny v ordinaci a pak plánovaný odchod, abych se mohla učit na poslední zkoušku, kterou si chci udělat ještě před nástupem na rezidenční program v nemocnici. V tu dobu jsem netušila, že končím tak trochu za pět dvanáct. Začínala se mi práce v ordinaci tak trochu příčit. Jednak jsme neměli žádné roušky, natož respirátory, ale hlavně měl doktor stále stejný názor na rozvoj nákazy. Začínal argumentovat tím, že v Detroitu denně umře člověk na následky střelného poranění a o tom se nikde nemluví. Pak také přidal, že je to stejně všechno politika a po volbách bude klid. Neříkám, že měl panikařit, ale mohli jsme třeba začít lidi vzdělávat ohledně příznaků a nabádat je k základním pravidlům hygieny. A to se zpětně špatně posuzuje.

Během prvního týdne v březnu se začínala objevovat mírná panika i mimo ordinaci. Když jel doktor nakoupit potřebné věci do ordinace, narazil na vyprodané regály ve velkoobchodě Costo, které je podobné českému Makru. Ve velkoobchodech začaly mizet toaletní papíry, papírové utěrky, antibakteriální gely, dezinfekce, čistící prostředky a balené vody. A tak musel do jiného obchodu, kde byly všechny zmíněné produkty na příděl. U vchodu už ho navigovala prodavačka směrem k potřebným regálům a tam stála další pracovnice, která dohlížela na to, aby si člověk vzal jen jedno balení. Kromě toho začaly šplhat ceny.

Co se potravin týče, byly všechny obchody normálně zásobené a my jsme nezpozorovali žádné změny. Proto jsme o víkendu udělali jen obyčejný nákup potravin, které kupujeme běžně. V ordinaci se všichni akorát rozčilovali, že lidé šílí a že jim to přijde nepřiměřené. Vždyť přeci o nic tak hrozného nejde. A ve stejném duchu odpovídali i na ustrašené dotazy pacientů. V tu dobu také začínalo chodit pár pacientů v rukavicích, dávalo si pozor na co sahá a vyptávalo se jak jsme na případnou situaci připraveni. Nijak!

První dva případy v Michiganu

V úterý 10. března byly zaznamenány první dva případy v Michiganu. Oba měli cestovatelskou historii ať už mezinárodní nebo vnitrostátní. Jeden z nich byl v našem okrese zvaném Oakland County, který má jen pro představu zhruba 1,2 milionu lidí. Druhý případ byl ve Wayne County, což je okres kolem a včetně Detroitu kde žije zhruba 1,7 milionu lidí.

V týdnu od devátého března se vzhled ordinace docela změnil. Lidé začali například vyžadovat antibakteriální gel potom, co zapsali své jméno do knihy příchozích na recepci. Někteří dokonce gely požadovali, protože prý v obchodě už žádné nejsou. Kromě toho rapidně ubylo pacientů. Všichni se začali bát vycházet a když už přišli, měli často roušky. Ti, co se do ordinace dostavili, měli většinou teplotu, kašel a nebylo jim dobře a protože si na internetu přečetli příznaky viru, pelášili k doktorovi pro radu. Také se mnohem víc ptali doktora na to, co si o celé situaci myslí. Jeho názor byl stále stejný.

Během týdne začínaly zavírat vysoké školy a výuka probíhala dálkově. Ve čtvrtek 12. března bylo v Michiganu hlášeno 12 případů. Většina z nich byla ve dvou zmíněných okresech a všichni měli cestovatelskou historii.

A my jsme potřebovali chleba! Ano, potřebovali jsme chleba a tak jsem po práci zajela do obchodu, který máme přes cestu. Za tu dobu co tu bydlíme jsem nezažila v obchodě tak narváno. Lidé nakupovali zásoby všeho možného. Ale jako ve velkém! Já ještě netušila jaký to bude mít dopad a tak jsem se spokojila se svým chlebem, který byl poslední na jindy přeplněné poličce. Zajímavé bylo, že si lidi ve frontě stěžovali jak všichni strašně šílí. Američané se s vámi dají v obchodě do řeči prakticky v 10/10 případů. A tentokrát si semnou začala povídat paní, která stála přede mnou v šíleně dlouhé frontě. Dělala si srandu z ostatních a nechápala proč všichni nakupují. Ale sama měla v košíku 25 plechovek krmiva pro psy a další kvantum plechovek krmiva pro svou rodinu. Jiná paní si zase stěžovala, že nemůže nikde sehnat toaletní papír. O ten byly bitky v obchodem už před týdnem.

Zavírají se školy

V pátek 13. března bylo hlášeno 26 případů a guvernérka Michiganu informovala o zavření škol až do 3. dubna. Zároveň také omezila společenské akce nad 250 lidí. Do ordinace nám za celý den přišli asi čtyři pacienti. Čekárna zela prázdnotou, ale to mohlo být také tím, že druhá doktorka měla dovolenou a tak nebyli žádní objednaní pacienti. Já si odpracovala poslední den a byla ráda, že je tato životní etapa u konce.

Večer jsme se prošli do centra našeho městečka Birmingham a zavítali do místní restaurace. Ta je pátky večer většinou hodně narvaná, ale tentokrát bylo poměrně volno. Lidé tam byli, ale rozhodně jich nebylo tolik co normálně. V centru města byl však úplně normální ruch pátečního večera. Cestou domů jsme se zastavili v obchodě pro několik drobností na sobotní snídani a překvapeně koukali na prázdné regály. To, že není toaletní papír a balená voda nám nevadilo, ale oni nebyly ani vajíčka, ovesné vločky, brambory a další základní věci.

Když jsme se vrátili domů, Jára zjistil, že má od pondělí pracovat z domova. Přeci jen pracuje v obrovské firmě s kvantem pracovníků a tak bylo jen otázkou času, kdy přijde nějaké omezení.

Víkend plný překvapení

V sobotu jsme se hned brzy ráno vydali na pořádný nákup. Neměli jsme v plánu dělat žádné velké zásoby, ale přeci jen jsme teď oba doma a tak bylo třeba pokoupit nějaké jídlo. Doufali jsme, že budou po ránu v obchodech nové zásoby a nebude to tam vypadat jako předešlý večer. Vypadalo! V prvním obchodě jsme koukali na prázdné regály všech trvanlivých potravin. Nebudu tady vypisovat co všechno nebylo, ale můj seznam věcí, které kupujeme každý týden zůstal dost neproškrtán. Ten den jsme nakonec byli v šesti obchodech a stejně jsme nenakoupili všechno.

My většinou moc zásob doma nemíváme a tak jsme jen smutně koukali na vyprodané obchody a doufali, že se brzy doplní. V úterý byly obchody stále prázdné a od té doby jsme tam nebyli, tak doufám, že o víkendu už bude stav lepší. Prý neustále doplňují, ale lidé pořád kupují a tak se potraviny na policích moc dlouho neohřejí.

Rapidní nárůst případů a zavření podniků

V pondělí se počet nakažených dostal na 54 osob a od 15:00 museli zavřít všechny restaurace, kavárny a další podniky. V současné době jsou některé podniky stále otevřené, ale můžete si tam chodit pouze pro jídlo s sebou. Většinou zavoláte dopředu, oni vám jídlo nachystají a vy si pro něj pak jen dojdete. Také ve velkém funguje rozvoz a většina podniků nabízí dovoz zdarma.

Guvernérka Michiganu také vydala nařízení na zákaz zvyšování cen potravin a nedostatkového zboží do 13. dubna. Až se ty regály v obchodech doplní, tak aspoň zůstane jejich cena přijatelná, protože před propuknutím nákupního šílenství ty ceny opravdu rostly.

Společenské akce se omezili na 50 osob, údajně až na osm týdnů. Postupně nám přicházely emaily s tím, že se ruší NHL zápas na který jsme měli jít koncem března, koncert Detroitské filharmonie na začátku dubna a od včerejška jsou zavřená také testovací centra kde mám dělat zkoušku na kterou se teď učím. Ty jsou v tuto chvíli zavřená na 30 dní, tak uvidíme jak se to bude vyvíjet.

Zároveň jsme také zjistili, že je ohrožena naše návštěva ČR na konci května. Plánovali jsme let z Toronta, ale Kanada v úterý 17. března zavřela hranice všem kromě kanadských a amerických občanu. Pokud poletíme z USA tak nás v Čechách možná bude čekat karanténa a i kdyby to všechno klaplo, tak zase není jisté, že se budeme moct do Ameriky vrátit. S ohledem na aktuální situaci začínáme spíš počítat s tím, že nepřiletíme.

V úterý stoupl počet případů na 65 , ve středu na 110 a bohužel bylo potvrzeno první úmrtí. Ve čtvrtek počet vzrostl na 336 a ověřený stav ke dnešnímu dni (20.3) je 549 pozitivních osob a 4 úmrtí. Všechny údaje jsou navíc ke včerejší půlnoci, takže je dnes počet nakažených mnohem vyšší. A už se nejedná pouze o lidi s cestovatelskou historií, ale nákaza se šíří v komunitě.

Roušky a respirátory

Nosí někdo na ulici roušky nebo respirátory? Vůbec ne. Během nákupů jsme narazili na pár výjimek, které by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Během každodenních zdravotních procházek jsme viděli jednoho řidiče autobusu, který roušku měl, ale jinak nikdo. Snažíme se omezovat návštěvu obchodů a nikam jinam se vlastně ani jít nedá, ale protáhnout nohy musíme, abychom doma neshnili.

Roušky, antibakteriální ubrousky a dezinfekce jsou absolutně vyprodané. A to jak v obchodech, lékárnách, tak i na internetu. Na Amazonu je dodací doba někdy mezi koncem dubna až polovinou května nebo je zboží úplně nedostupné. A tak nám v tuto chvíli nezbývá nic jiného, než nákrčníky na běhaní, protože tady rozhodně nikdo roušky doma nešije (zlaté české ručičky).

Celkový dopad

Člověk si najednou uvědomí velkou spoustu věcí. Všechno co bral celý život za samozřejmost z ničeho nic zase až tak samozřejmé není. Ještě před týdnem jsme si mohli zajít do restaurace, cukrárny nebo kavárny kdy se nám zachtělo nebo jsme naprosto spontánně vyrazili do kina. Těšili jsme se na hokejový zápas nebo třeba kulturní večer. Během týdne jsme kňučeli, že se nám nechce vstávat do práce a já se někdy musela docela dokopávat, abych si šla zacvičit. Tím, že jsme mohli cokoliv a kdykoliv tak jsme si toho nevážili. Byla to prostě samozřejmost. A najednou nemůžeme nic.

Pracujeme z domova a po týdnu to začíná být na palici. Přitom jsme si předtím přáli ten home-office alespoň jednou v týdnu mít. Ale to, že jsme přišli o zábavu po práci je vlastně úplná maličkost. Hlavně, že je ta práce! V Americe je totiž velmi snadné o práci přijít a to téměř z hodiny na hodinu. Výpověď můžete dostat bezdůvodně kdykoliv. A tak se tady v Michiganu začíná propouštět kvantum zaměstnanců. Servírky, které jsou závislé na dýškách nemají práci, malým podnikům se nedaří, instruktoři nemají koho trénovat a tento týden se údajně zavírají i výrobní linky automobilek. O práci tak přijde další spousta lidí. K tomu vyrůstá další problém v podobě nedostatku jídla, protože některé děti bez domova mají přísun dvou jídel v rámci školy. Když jsou ale teď školy na tři týdny zavřené, nemají děti co jíst.

Je možné, že teď začne období kdy bude potřeba sáhnout trochu do finančních zásob. Problém je ten, že Američané jich moc nemají. Žijí totiž na dluh i když se jim daří. Nedávno jsem četla, že 40% Američanů nemá v bance 400 dolarů na nouzové výdaje. Když pak přijdou ze dne na den o práci nebo nevydělávají tolik a na krku mají hypotéku, splácejí auto, vysokou školu a ještě mají půjčky na kde co, je to obrovský problém. To by možná vysvětlovalo proč teď Američané kupují zbraně. Jinak totiž nerozumím tomu, v čem je dobré mít během virové pandemie doma zbraň. V Los Angeles se na ně dokonce stojí fronta…

Pro mě je na celé situaci nehorší ten pocit nejistoty a nemožnost plánování (já jsem totiž plánovač všech plánovačů). Nikdo nic neví a není jisté jakým směrem se bude situace vyvíjet a hlavně jak dlouho potrvá. A tak nezbývá nic jiného než čekat…

Tak se všichni držte!