První dojmy z rezidentury

Mám za sebou tři týdny v práci. Jaké byly mé začátky? Jaké mám první dojmy? Jak vypadá takový běžný den? A na jakém oddělení vůbec tento měsíc jsem?

Panika

Prvního července jsem šla poprvé do práce a několik dní předtím jsem začala propadat panice, protože jsem vůbec netušila co mě čeká. A kdo mě trochu zná, tak ví, že nemám ráda pocit nejistoty. Určitě nepřispívalo ani to, že úvodní orientační týden probíhal jen virtuálně a tak jsem se nemohla pořádně seznámit s kolektivem a nemocnicí. Poslední dny v červnu jsem tak strávila u počítače a poslouchala přednášky, učila se na dálku s elektronickým systémem a dělala bambilion jiných povinných školení na různá témata. Většina z nich byla taková nudná klasika, ale jedno mě docela překvapilo. Bylo na téma únava a spánek. Vysvětlovalo se v něm jak postupovat v případě extrémní únavy, což nebylo nic až tak zajímavého, ale zarazily mě dvě informace. Na jednom obrázku byla uvedena doporučená dávka kofeinu a jeho množství ve vybraných nápojích. Abychom věděli po čem sáhnout. To jsem ještě netušila, že v nemocnici je opravdu největší fronta vždycky u Starbucks. Na konci školení jsme pak dostali instrukce ke zřízení účtu u taxi firmy, s kterou naše nemocnice spolupracuje. Můžeme jí zdarma využívat v případě, že budeme tak unavení, že si netroufneme řídit domů. Shrnuto podtrženo mám po tomto školení celkem pěkné vyhlídky.

Poslední den před nástupem jsme měli jediné školené, které bylo fyzicky v nemocnici. Potkali jsme se poprvé s kolegy rezidenty, naučili se používat systém na diktování textu, který se tu docela používá, nafasovali visačku a kartu na jídlo a dostali pager, o kterém mluvili jak kdybychom ho všichni používali od narození. Já ani nevěděla jak ho zapnout a kam pak zavolat. Dozvěděli jsme se kvantum informací a já myslela, že mi asi pukne hlava. Z našeho vedoucího lékaře padala čísla kam máme zavolat ohledně toho a onoho a já měla pocit, že zvládnu zavolat leda tak domů. Prohlídku nemocnice nám kvůli pandemii zrušili, ale alespoň jsem zjistila kde se mám první den hlásit.

Každý člověk je před nástupem do nové práce trochu nervózní, to je asi normální. Ale pro mě bylo těch nových věcí tolik, že jsem se v nich pomalu utápěla. Měla jsem nutkání si zopakovat celou medicínu během jednoho večera. Zopakovat si všechno co jsem se kdy naučila a ideálně se naučit všechno co kdy budu potřebovat. Abych byla připravená! Teď z odstupem mi to přijde komické, ale v tu dobu jsem to myslela absolutně vážně.

Vyčítala jsem si, že jsem se během posledních měsíců nepřipravila líp a že jsem si nezajistila nějakou stáž, abych se seznámila s chodem americké nemocnice. Stáže v Americe jsem sice měla, ale žádná z nich nebyla v nemocnici. Bála jsem se práce v jiném jazyce, v jiném zdravotnickém systému a jiné kultuře. Nikdy jsem nepracovala s elektronickým zdravotnickým systémem, který moje nemocnice používá a bála jsem se, že se budu muset pořád někoho ptát. Odpoledne před nástupem mě napadlo podívat se na Youtube na nějaká videa jiných rezidentů. No to byl geniální nápad, vám řeknu. Po shlédnutí několika videí se nervozita vyšplhala do vesmírných výšin a já stěží zamhouřila oko. Řekla bych, že takhle nervózní jsem ještě nikdy nebyla.

První den

Ráno jsem se “probudila”, hodila se do gala a vyrazila do práce. V Americe se od lékařů vyžaduje slušné business oblečení a přes to bílý plášť. Samozřejmě ale závisí na oddělení. Na lůžkových odděleních, jednotkách intenzivní péče nebo u chirurgických oborů nosí lékaři nemocniční haleny a kalhoty. V současné době je teda kvůli pandemii povoleno nosit nemocniční halenu a kalhoty i na klinikách pokud se tak lékař cítí lépe, ale já chodím ve společenském.

Mám to jen deset minut autem a abych se cestou trochu rozptýlila, pustila jsem si rádio na plné pecky a pískala si do hudby. Pak jsem přešla do zpěvu a snažila se usmívat. Docela to zabralo. Z auta už jsem vystupovala celkem pozitivně naladěná, i když kolena se mi teda třásla slušně. V areálu nemocnice jsem se propletla mezi všemi budovami až na pediatrickou kliniku. Tady ted měsíc budu. Je to v podstatě něco jako dětská poliklinika v Čechách. Za normálních okolností sem přicházejí děti s jakýmkoliv akutním problémem, ale teď je kvůli covidu chod dost pozměněný. Kdokoliv s teplotou nebo respiračními potížemi je poslán rovnou na urgent a nebo se může objednat na video či telefonní konzultaci. No a vzhledem k tomu, že teplota je velmi častý přidružený faktor dětských onemocnění, se nám tyto děti do rukou nedostanou. I když je pacientů asi méně než obvykle, nouzi o ně rozhodně nemáme. Naštěstí musí být všichni dopředu objednaní, aby se v čekárně zbytečně nehromadili, tak je tam alespoň nějaký limit.

Jak to na klinice vůbec chodí? My lékaři sedíme ve společné místnosti u počítačů a vpředu u čekárny je recepce a sesterna. Mezi čekárnou a naší místností je dlouhá chodba s dvaceti vyšetřovnami. Potom co se pacient nahlásí na recepci, zavede ho sestra na vyšetřovnu kde ho zváží, změří, případně zjistí další hodnoty a pak ho přesune do jedné z vyšetřoven. Nám pak do místnosti přinese pacientovy desky s číslem vyšetřovny a my můžeme vyrazit ordinovat. Když potřebujeme nějaký sesterský úkon, objednáme ho v počítači a desky pak necháme v přihrádce u dveří dané vyšetřovny a sestra udělá co je třeba. Proto jsme schopni vidět několik dětí najednou v závislosti na množství doktorů a nebo můžeme vidět děti rychle po sobě. Když se jedna rodina ve své vyšetřovně chystá k odchodu, já už můžu jít do další.

První pacient

V devět ráno jsem přišla na kliniku a tam mě posadili k počítači. Během pár minut přišla senior rezidentka, která mě měla provést po klinice. Ta je v posledním ročníku pediatrické rezidentury a je to taková moje starší ségra. Můžu se na ní obracet s jakýmikoliv dotazy. Během pěti minut mě seznámila s elektronickým programem a zeptala se jestli si chci vzít na starost prvního pacienta. Necítila jsem se úplně na to jít sama vyzpovídat novopečenou maminku, položit jí spoustu důležitých dotazů, vyšetřit toho několikadenního prďolu a pak to všechno poreferovat vedoucí lékařce. Nebo teda kdybych věděla, že takový je postup, tak bych to i zkusila. Ale já ani nevěděla, že to takhle chodí. A tak jsme šli k prvnímu mimču společně s rezidentkou. Při vyšetřování mě chudák počůral, ale já to brala jako znamení štěstí. Takový malý křest! Od té doby se teda radši při rozbalování plíny kryju. Pak jsme společně s rezidentkou ještě napsaly ordinace a první zprávu a od té doby jsem byla samostatná jednotka.

Památka na první pracovní den.

Samostatná jednotka

Odpoledne jsem už k pacientům chodila sama, vyšetřovala o sto šest a prezentovala pacienty vedoucím lékařkám. Věděla jsem všechno? Vůbec ne! Obzvlášť když se mě maminky ptaly na specifické dotazy, které jsme se ani nikdy neučili. Vzhledem k tomu, že jsem studovala v Motole, tak jsem měla v rámci medicíny docela hodně pediatrie, ale vždycky to bylo na lůžkovém oddělení nebo na novorozenecké jednotce intenzivní péče. Párkrát jsme byli na normálním šestinedělí, takže vyšetřit pacienta jsem uměla celkem obstojně. Ale odpověď na otázky typu “v jakém poměru mám smíchat sunar a vodu” nebo “kolik uncí a jak často by mělo dítě pít” jsem opravdu neměla. V pokoji jsem s rodiči musela mluvit v amerických jednotkách, váhu jim říkat v librách a množství mléka v uncích, ale při prezentování lékařům používat metrický systém. A tak to byl ze začátku maglajz. Ale zachovala jsem klidnou hlavu a tvářila se jako, že vím co dělám. Na druhou stranu jsem se nebála zeptat lékařek a vždycky nahlásila cokoliv, čím jsem si nebyla jistá. A tak mě potěšilo, když mě hned druhý den jedni rodiče chválili vedoucí lékařce.

Od samého začátku jsem měla neuvěřitelnou podporu od vedoucích lékařek, sester i rezidentů. Lékařky mě strašně chválily a během prezentování mi dávaly feedback a já tak věděla co zlepšit. Zároveň mi předávaly své znalosti a zkušenosti z různých oblastí. Co se mi ale líbí úplně nejvíc je to, že se zajímají o můj názor a respektují ho. Potom co odprezentuji pacienta vedoucí lékařce se mě vždycky zeptá na plán péče a buď s ním souhlasí nebo navrhne nějaký jiný. Vždycky se ale ujistí, jestli se mi to zamlouvá a souhlasím s tím. Vzhledem k tomu, že jsem prvák, musí semnou pak jít zpět do pokoje a pacienta vyšetřit. Když je vše v pořádku, nechá mě s pacientem o samotě a já už návštěvu zakončím, předepíšu v případě potřeby léky a napíšu takové shrnutí s informacemi pro pacienta. Líbí se mi, že elektronické recepty můžu posílat rovnou do lékárny, do které pacient dochází a léky jsou tam pro něj připravené.

Během prvního prodlouženého víkendu jsem si vytvořila svůj systém na odebírání anamnézy, vyšetření a následné prezentování, který mi vyhovuje. A funguje to! Za necelé tři týdny v práci jsem si vybudovala vizitku samostatné, organizované a především upřímné lékařky. Jedna doktorka už mě třikrát přemlouvala, abych sekla s radiologií a přešla na pediatrii. Jiná doktorka se mě někdy během druhého týdne po prezentování pacienta a probrání plánu zeptala jestli se mi při vyšetření něco nezdálo a má jít dítko zkontrolovat. Já jí řekla, že to asi není potřeba. Když se pak o dvě hodiny později dozvěděla, že jsem prvák, zděsila se. Prý si myslela, že už jsem druhák, že jsem tak organizovaná a vím co dělám. Byla pak chudák špatná z toho, že dítě nevyšetřila, protože prý musí. Poprosila mě ať jí do budoucna připomínám, že jsem prvák a musí jít dítko vyšetřit. Tak to mě moc potěšilo.

Minulý týden jsem měla půlměsíční evaluaci během které jsem s primářkou probírala věci, které mi jdou a které chci ještě vylepšit. Po mém subjektivním hodnocení pak přidala ona své. Sdělila mi, že jsou semnou všichni moc spokojení a že mě berou spíš jako druháka na pediatrické rezidentuře, než jako nováčka, který chce být radiologem. A opět padla otázka jestli nechci změnit obor. Děkuji moc, ale nechci…

Kdo k nám chodí?

Často děláme vstupní novorozeneckou prohlídku dětem, které propustili z nemocnice. V Americe není povinností zůstat v nemocnici 72 hodin po porodu a tak někdy vidím děti staré pouhé 2-3 dny. Některé děti přicházejí jen na kontrolu váhy a bilirubinu v případě, že nebyl vývoj při minulé prohlídce optimální. Pak máme děti s vyrážkami, zánětem středního ucha, škrábáním v krku nebo dekompenzovaným asthmatem či cukrovkou. Přes video konzultaci pak máme často děti s kašlem a bolestí v krku, které mají i teplotu. Kvůli pandemii a zavedeným opatřením je škála nemocí určitě menší, ale každý pacient je nová zkušenost, která mě sune kupředu. A už jsem měla i několik zajímavých nálezů a situací.

Takový normální den

Mám štěstí, že jsem začala na pediatrické klinice, protože je to jedna z klidnějších stáží. Ostatní kolegové odstartovali časově náročnými stážemi a v nemocnici prakticky bydlí. Ale já si to vyberu jindy. Teď mám aspoň čas se sžít s elektronickým systémem a chodem oddělení, zorientovat se v nemocnici a dořešit organizační věci jako je posílání výplaty a zřízení zdravotního pojištění. Pokud si totiž nepožádáte o zasílání výplaty na účet, budou vám chodit šeky do schránky. Šek pak následně musíte vyfotit, aby danou částku banka přidala na účet. A já si nehodlám každých čtrnáct dní fotit peníze, jak já tomu říkám. Ten systém šeků je tady prostě zvláštní.

Tento měsíc pracuji od pondělí do pátku, nemám služby ani víkendy a většinou jsem v práci od 8 do 17. Ráno máme třikrát týdně od 8 do 9 výuku, která teď probíhá virtuálně. Prezentace má na starost skvělý doktor a jsou zajímavé a hlavně interaktivní. Neustále prokládá povídání různými kvízy a tak si člověk i něco odnese. Každý den kromě středy máme také polední lekce, takže vlastně nemáme pauzu na oběd. Ale tím, že jsou lekce zase jen virtuálně, můžu si skočit pro něco k snědku, vystát frontu na kávu a pak se u výuky v klidu najíst. Někdy jsem v práci trochu déle a dopisuji zprávy, které přes den nestihnu, ale to záleží na množství pacientů. Celkem jsme na oddělení čtyři rezidenti a dva až tři atestovaní doktoři. Atestovaní doktoři neboli attending mají na starost ještě další rezidenty na jiném oddělení a nepíšou zprávy, ty píšeme my. Oni “jen” dohlíží na rezidenty, v případě potřeby jdou nějakého pacienta vyšetřit a pak kontrolují zprávy a připisují doplněk, když jim tam něco chybí. Pediatričtí rezidenti mají i jiné povinnosti a tak se někdy stane, že jsme jen dva rezidenti a máme objednané děti po půl hodině. To je pak slušný frčák.

Kromě každodenních lekcí musíme ještě připravit prezentaci na nějaký klinický nález a odprezentovat ji lékařům a dvě odpoledne jsme se sestrami a trénujeme odběry, aplikaci injekcí a jiné sesterské úkony.

Shrnutí

Po třech týdnech v práci jsem nadšená. Mám pocit, že se každý den zlepšuji. Pracuji nezávisle, ale přesto mám dohled a neuvěřitelnou podporu. Vybudovala jsem si pozici extrémně upřímné rezidentky, která se nebojí říct věci tak jak jsou. A na to jsem opravdu pyšná.

Příští měsíc budu na novorozenecké jednotce intenzivní péče. A tam už to takové lážo plážo nebude. Budu mít jen pět dní volna z celého měsíce a pracovní dobu minimálně od 6 do 17. Vyšlo to zrovna tak, že mám dvě pediatrické stáže po sobě, tak se to může zdát divné. Co dělám na pediatrii, když jsem se dostala na radiologickou rezidenturu? Ale to je jen náhoda. Po těchto dvou stážích už se s pediatrií jako takovou nikdy nesetkám. To už uvidím děti jen přes rentgen. Ale to bude až za dlouho.

Tak to by bylo o první stáži už asi všechno. Zaujalo vás něco? Zajímalo by vás ještě něco dalšího? Dejte vědět do komentářů.

Zatím se mějte krásně.

One thought on “První dojmy z rezidentury

  1. Budu se opakovat, ale jsi Adélko úžasná !!! Držím pěsti, ať vše vychází podle tvých představ.

    Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s