Objevování amerických parků, díl 5

Šestý den našeho cestování po národních parcích jsme rozlepili oči v indiánské rezervaci Navajo v Monument Valley. Vylezli jsme ze stanu a právě vycházelo sluníčko. Běžela jsem v písku k silnici a fotila si pískovcové monumenty zalité modro-fialovo-oranžovým světlem. To byla páni podívaná!

Na východ slunce se přišel podívat i místní pejsek, který nám předchozí večer dělal společnost při stavění stanu. Večer jsem se ho celkem stranila, protože vypadal jako by se už delší dobu nemyl a veterináře pravděpodobně nikdy neviděl. Teď jsem ale jeho přítomnost ocenila. Stál vedle mě a zíral stejným směrem jako já. Chvíli jsem přemýšlela co se mu asi tak honilo hlavou. A kolik východů tu už asi zažil? Nevím, ale zkušený byl dostatečně a přesně věděl kdy se má otočit a zamířit zpět k přístřešku na snídani.

Východ slunce v Monument Valley.
Příprava snídaně v plném proudu.

Jára mezitím na lavičce u stanu chystal ranní kávu a čaj a já se k němu pak přidala a vrhla se na přípravu kaše, která nám už trochu začínala lézt krkem. Chvíli jsme se kochali výhledem na poušť a probouzející se vesnici, ale pak už jsme museli pobalit všechny věci a vyrazit zase dál. Měli jsme zarezervovanou prohlídku antilopího kaňonu poblíž městečka Page v Arizoně zhruba dvě hodiny cesty z Monument Valley. A tak nebylo času nazbyt. Vyrazili jsme na cestu a já pořád řešila jestli tam přijedeme včas nebo ne. Tušili jsme jak to s tím časovým posunem je, ale jistí jsme si nebyli. A zjistit jsme to nemohli, protože u indiánů nebylo zrovna dvakrát dobré internetové pokrytí. Člověk si přijde tak marný, když neví kolik je kde hodin.

Trasa šestého dne.

Stihli jsme to?

Na místo jsme měli dorazit minimálně půl hodiny před rezervovaným časem prohlídky a tak jsme doufali, že jsme to nepopletli. Na parkovišti už bylo pěkně plno, ale prohlídky probíhají každou půlhodinu a jsou dost nabité, takže se nebylo čemu divit. Na pokladně jsme se zaregistrovali a zjistili, že jsme tam o hodinu dřív. To je ta lepší varianta! Tak jsme se ještě zajeli podívat do nedalekého městečka Page kde však nebylo zhola nic k vidění. Prostě takové malé městečko uprostřed ničeho. Pak jsme zase zaparkovali na prašném parkovišti a dostavili se ke vstupu. Tam nás rozdělili do skupinek zhruba po osmi a přidělili nám průvodce. Většina z nich byli místní z navažské rezervace. Docela nás překvapilo, že jsme s sebou na prohlídku nesměli mít vůbec nic kromě fotoaparátu a telefonu. Chápu, že jakmile mezi úzké skály vleze někdo s batohem, může se jím pak během prohlídky o všechno otírat a když to udělají stovky lidí denně, skály dostanou zabrat. Ale že se to vztahuje i na malou brašničku na foťák? Nést celou prohlídku mobil, brýle a foťák v ruce a neustále střídat aparáty není úplně příjemné. Nehledě na to, že musíte nechat všechny cennosti v autě. Na to už jsme si teda od té doby docela zvykli, ale tenkrát to bylo poprvé, co jsme nechali v autě pasy, peněženky a podobné osobní věci. Pořád jsme tak nějak z Čech zvyklí, že z auta může zmizet úplně všechno včetně samotného auta.

Před prohlídkou jsme shlédli taneční vystoupení jednoho indiána, po které nás nabádali k malé finanční podpoře indiánského kmene. To je tady naprosto normální. K výši vstupného si člověk ještě musí započítat dýško pro průvodce, které se pohybuje mezi 5-10 dolary za osobu. Ať už je to prohlídka kaňonu, sjezd řeky na raftech, projížďka na koních nebo prohlídka jeskyní, vždycky se po vás očekává, že dáte instruktorovi nějaké dýško. Plus ještě nějaké další menší příspěvky, tady třeba pro tanečníka s obručemi.

Hrátky světla

Náš průvodce nám sdělil pár nejnutnějších instrukcí a vyrazili jsme. Po několika minutách chůze jsme došli ke schodům, po kterých jsme sešli dolů do spáry. Antilopí kaňon se skládá z horního a dolního a oba je možné navštívit jen v rámci placené prohlídky s průvodcem. Jedná se totiž o štěrbinový kaňon, který se nachází v blízkosti jezera Powell a řeky Antelope Creek. Během přívalových dešťů zvaných “flash floods” se velmi rychle a snadno zatopí a v takovém případě není útěku. Při jedné povodni v roce 1997 zemřelo asi 11 turistů a od té doby se dolů bez průvodce nedostanete a v případě špatné předpovědi se prohlídky ruší. Pokud by to někoho zajímalo, můžete se na Youtube podívat, jak vypadá taková “flash flood”. Je to dost strašidelné. My jsme měli štěstí, žádné dešťové přeháňky nehlásili a tak jsme mohli vyrazit.

Hned co jsme sešli po kovovém žebříku dolů do kaňonu, začali všichni fotit jak šílenci. Včetně mě samozřejmě! Přestože jsme věděli, že prohlídka trvá 90 minut a pravděpodobně popojdeme ještě dál, mysleli jsme si, že to co vidíme už lepší být nemůže. Kolem nás byly hladké pískovcové skály vymleté vodou, mezi kterými se vinula úzká písečná cestička. O všechnu tu krásu se tu však staraly sluneční paprsky. Ty prosvítaly spárou a házely na skály stíny a barvily je do oranžovo-fialova. Právě kvůli hrátkám světla je toto místo rájem pro fotografy!

Proplétání mezi vyhlazeným pískovcem.
Takhle se většinou kaňon prezentuje na internetu.
Já měla při focení štěstí, že asiat před námi zrovna dofotil svou dvoustou fotku a zašel za roh.
A takhle to vypadá v reálu. I když pak se to naštěstí roztrhalo a díky členitosti kaňonu se daly pořídit i fotky bez turistů.

Náš průvodce byl mladý klučina, který nám hned na prvním stanovišti pomáhal s nastavením foťáku a telefonu. Popadl můj iPhone a okamžitě věděl co kde upravit tak, abych docílila co nejlepšího výsledku. Několikrát během prohlídky se také nabídl, že mi něco vyfotí. Ať už pohled z určitého místa, které měl vytipované anebo společnou fotku s Járou, abychom měli památku. Byl moc milý a měl opravdu hodně zkušeností. Aby taky ne, za den stihne prohlídek hned několik a za ta léta se prostě naučí, které pohledy jsou nejkrásnější a jak je nejlepší si nastavit fotoaparát.

Z prvního otevřenějšího místa jsme pokračovali uzoučkým kaňonem dál a stále fotili o sto šest. Já mám jen za tu jednu prohlídku asi sto padesát fotek a stále jsem se nedokopala k tomu je protřídit. Bylo to prostě něco neuvěřitelného. Jednou jsme se ohlédli a skály připomínaly lva, pak zase žraloka, jindy jsme procházeli přírodním obloukem nebo viděli profil ženy s dlouhými vlasy vlajícími ve větru. Tu má firma pořádající prohlídky ve svém logu. Postupem času se také rozprostřel dav lidí a tím, že je kaňon tak členitý, mohli jsme fotit a užívat si výhledů bez lidí. Proplétali jsme se mezi skálami, které byli občas hodně blízko u sebe a já si představovala jak to musí vypadat za deště. Tady by člověk během povodní opravdu zůstat nechtěl.

Lví hlava. Jedna z mnoha útvarů, které byly během prohlídky k vidění.
Jeden z efektů, který mě naučil průvodce.
Ikonická žena s vlajícími vlasy ve větru, kterou má agentura ve svém logu.
Krásných míst bylo za celou prohlídku mraky.
Pohled na nebe ze dna kaňonu.
Výstup z kaňonu byl dosti úzký.

Prohlídka trvala slíbených 90 minut. Přeci jen proplétání se mezi skalami zabralo docela dost času a na konci se opět vytvořila menší fronta, protože se nahoru muselo vylézt po žebříku. Celkově prohlídka rozhodně stála za to! Původně jsme jí vůbec neměli v plánu, ale jsem vděčná, že jsme se rozhodli si ji zaplatit a doporučila bych jí všem kdo se někdy nachomýtne v blízkosti Grand Canyon. Je to vskutku silný zážitek, který slova nedokáží vyjádřit.

Větší sourozenec vyhlídky Máj

Po prohlídce jsme skočili do auta, které vítr mezitím pokryl pěknou vrstvou písku, a popojeli jsme na další vyhlídku zvanou “Horseshoe bend”. Jak už název napovídá, jedná se o zakřivení řeky Colorado do tvaru koňské podkovy, které je možné sledovat ze skály nad řekou. Přestože je ohyb součástí národního parku, platí se zde extra vstupné za parkování, které je v případě auta 10 dolarů. Vybrané peníze se investují do vylepšení parkovišť, cest, zázemí a údržbu vyhlídky. A také se díky tomu může sledovat počet návštěvníků a v případě potřeby omezit vjezd dalších aut. To je docela šikovné.

Z parkoviště není vidět vůbec nic, takže nemůžete jen tak zastavit u cesty a doufat, že ohyb uvidíte z okénka. Musíte nejdřív po prašné cestě do mírného kopce. Tam se cestička přehoupne a před vámi se rozprostírá obří zakřivení. Už tohle samo o sobě je velká paráda. Ještě lepší výhled však máte, když sejdete dolů na okraj skály a pod sebou vidíte řeku Colorado, která má všechnu tu nádheru na starost. Když jsme byli na vyhlídce my, bylo nejen děsné vedro, ale u okraje taky neuvěřitelně foukalo. Vítr bych v takovém pařáku i ocenila, pokud by všude okolo nebyl písek. Tahle nám písek šlehal do obličeje celou dobu co jsme se snažili vylézt na nedalekou skálu. Zakrývali jsme si pusu alespoň rukou a trikem, abychom toho písku moc nenadýchali, ale bylo to pěkně nepříjemné. Už se nedivím, proč měla většina průvodců v kaňonu šátky nebo dokonce respirátory. Nahoře naštěstí žádný písek nebyl a tak jsme si mohli užívat dech beroucí výhled a vítr ve vlasech.

Horseshoe Bend v celé své kráse.
Foukalo celkem slušně!

Profláknutější okraj Grand Canyon

Z vyhlídky jsme před sebou měli zhruba 100 mil k jižnímu okraji Grand Canyon. Schválně jsme to naplánovali tak, abychom tam přijeli až odpoledne kdy je měkčí světlo a pohledy do kaňonu jsou mnohem hezčí. A taky jsme tam chtěli zůstat na západ slunce. Já zatím viděla jen severní okraj, který mě doslova odrovnal, ale Járovi se líbil víc jižní. Měl z něj hezčí zážitky. Tak jsem byla zvědavá jaké to tam bude.

Je to tu! Grand Canyon podruhé.

Už při vjezdu do národního parku jsem postřehla ohromný rozdíl. Zatímco na severu vedla dlouhá příjezdová cesta kolmo k okraji kde byla jen jedna velká chata a několik přírodních bungalovů pro turisty, na jižním okraji to vypadalo jak v Disneylandu. Po 40 km dlouhé cestě, která se vine těsně vedle okraje, jsme potkávali mini dodávky a barevné bugíny, které vozili turisty z Las Vegas na jednodenní výlet do kaňonu. Na oba okraje je to z Las Vegas přibližně stejně daleko, ale právě kvůli velkému kvantu výhledů podél jižního okraje se dělají výlety především tam. Po celém parku bylo několik obřích parkovišť, obchůdků a informačních center a lidí tam bylo tak trojnásobně víc. Také tam nebyla jedna velká chata a pár bungalovů, ale hned celá vesnice plná hotelů, apartmánů a kempů. Dokonce tam mají i kostel, potraviny a poštu a celým parkem jezdí hned několik autobusů, které vozí turisty po různých vyhlídkách.

Hned za vstupem do parku jsme zastavili na první vyhlídce s kamennou věží. Odtud jsem poprvé viděla Grand Canyon z jihu. A vypadal ještě větší! Byl členitější, rozlehlejší a podstatně méně definovanější. Ze severu jsme v dáli viděli jižní okraj a tím, že byl výhled omezenější, přišlo nám, že tak nějak víme kam kaňon vede. Při pohledu z jihu si člověk přišel tak trochu ztracený a v porovnání s přírodou naprosto miniaturní a bezmocný.

Míříme k vyhlídkové věži nedaleko východního vstupu do parku. Tak jaký asi bude ten výhled?
Bombastický! A to je teprve začátek.
Další ze zastávek na jižním okraji Grand Canyon.

Projížděli jsme cestě a zastavovali na všech vyhlídkách. Přestože nebyly vyhlídky daleko od sebe, nepřestávaly mě pohledy udivovat. Čekala jsem, že se kaňon začne uzavírat. Pořád jsem si myslela, že budu schopna tohle místo ve své hlavě nějakým způsobem ohraničit. Ale ani na poslední vyhlídce jsem to samozřejmě nedokázala. Je to prostě něco neuchopitelného. Pro někoho to možná může být jen velká ďoura, ale pro mě to byl důkaz toho jak jsme v porovnání s přírodou maličcí. I když si někdy myslíme opak nebo si to prostě jen nechceme připustit. Sem by se mělo jezdit za prozřením povinně!

Grandiózní západ slunce

Na vyhlídce “Grand Point” jsme se pohodlně usadili u jednoho stromu a pozorovali jak začíná klesat slunce. Stejný nápad měly desítky lidí, ale vyhlídka je naštěstí tak velká, že to nevadilo. Snažili jsme se najít turistickou cestu, která vede na dně kaňonu, ale bylo to marné. I samotná řeka Colorado vypadala v porovnání s kaňonem jako takový malý potůček. Poměrně v tichosti jsme si s Járou užili další z nezapomenutelných západů slunce. Byla to krása!

Pohled na kaňon z Grand Point. Slunce začíná slábnout.
Zase troška té reality…
Poslední selfie a jedeme dál. Bylo to krásné!

Po západu jsme už pomalu zamířili z parku. Sice bylo ještě několik výhledů, které jsme nestihli, ale na ty se dá dostat jen místním autobusem a po setmění už to jaksi nemělo cenu. Projeli jsme kolem zmíněné vesnice a vydali se na poslední hodinový přesun do kempu v městě Williams. Ještě než jsme opustili park však začala auta před námi z ničeho nic brzdit a stavět uprostřed silnice. Nevěděli jsme co se děje, ale když jsme viděli jak všichni skáčou ven s foťákem, bylo nám to poměrně jasné. V dáli se v lese pásli losi a někteří z nich vydávali i pěkně hlasité zvuky. Po cestě bohužel nebylo kde bezpečně zastavit a tak jsme si stádo jen prohlídli a pokračovali dál. Stmívání je na pozorování zvířat nejlepší, ale na druhou stranu se během řízení za šera s losem na silnici rozhodně potkat nechcete. A tak jsme měli zbytek cesty oči na stopkách a doufali, že žádné zvíře nesrazíme.

Do kempu jsme přijeli za tmy a vcelku pozdě a tak jsme jen v rychlosti postavili stan a zalehli. Na další den máme zase velké plány. Ale o tom zase příště. Doufám, že se vám povídání líbilo. Byli jste v Grand Canyonu? Lákalo by vás to? Dejte vědět v komentářích.

Zatím se mějte krásně.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s