Objevování amerických parků, díl 4

Pátý den naší zářijové dovolené jsme se chystali do národního parku Arches, do kterého jsem se opravdu těšila. Byl to už čtvrtý národní park ve státě Utah a stejně jako předešlé dny jsem si předem nic moc nezjišťovala. Už podle názvu jsem však tušila, že tam bude asi hodně přírodních oblouků. Jak se nám v parku líbilo? Co nás zaujalo nejvíc? Udělali bychom příště něco jinak? A proč jsme nakonec nečekaně změnili plány?

Projížďka prázdným parkem

Brzy ráno jsme vystřelili z nedalekého kempu v městečku Moab a už před sedmou jsme projížděli parkem. Měli jsem totiž v plánu jít nejdelší okruh, který v parku je a tak jsme jednak chtěli utéct vedru a hlavně jsme potřebovali zaparkovat. Parkoviště u začátků treků a různých dalších významných útvarů jsou sice poměrně velká, ale množství návštěvníků je mnohem větší. Takhle ráno se všechno teprve probouzelo a mohli jsme si užít krásné výhledy bez lidí. Bohužel jsme ale cestou moc nezastavovali, protože jsme se chtěli co nejdříve dostat na parkoviště, které bylo úplně na konci parku, tedy skoro 30 kilometrů od vstupu. Park se rozkládá na zhruba 300 km2, nachází se ve výšce kolem 1500 m.n.m. a vede skrz něj jedna dlouhá silnice s několika malými odbočkami. V létě se teploty mohou vyšplhat až ke 40 stupňům Celsia a před sluncem se není moc kde schovat.

Jdeme na to!
Probouzející se národní park Arches. Zatím nikde ani noha.
První ze stovek oblouků.

Projížděli jsme parkem a většinu útvarů jsme si nechávali na odpoledne až pojedeme nazpět, což byla trošku chyba. V půl osmé jsme dorazili na parkoviště a naštěstí tam bylo jen pár podobných nadšenců, takže jsme zaparkovali bez problémů. Vzali jsme batohy a vyrazili na túru do “Devil’s Garden” tedy ďáblovy zahrady. Podle popisu to mělo být zhruba 12 kilometrů s několika těžšími úseky. V tu dobu jsem ještě věřila všemu co se kde psalo a brala to evropským měřítkem. Když jsem se dočetla, že je tam pár lezeckých částí, vzpomínala jsem na výstup na horu Pedraforca ve Španělsku kde jsme se s Járou škrábali po štěrku do kopce a závěrečnou část na vrchol opravdu lezli (samozřejmě bez jištění) nebo na ferraty v Rakousku s našima, kde jsme sice jištění měli, ale přesto to bylo hodně hodně vzdušné. A tak jsem k této túře měla také mírný respekt. Možná kdybych si zjistila celkové převýšení výletu (200 metrů), ušetřila bych se stresu.

Začátek túry aneb pěší dálnice.

Ďáblova zahrada

První kilometr k “Landscape Arch” vedl po široké zpevněné cestě, která byla bezbariérová. To se mi opravdu líbí, že jsou části delších okruhů takto přístupné a mohou si ty krásné výhledy užít prakticky všichni. Landscape Arch je obrovský přírodní oblouk, který je 90 metrů široký a při pohledu na něj se člověk neubrání zamyšlení nad tím, jak je možné, že pořád drží. Odtud jsme pak pokračovali dál po písčité cestě, kterou obklopují pískovce a za nedlouho se objevila první prudší část. Vlastně to byla jen malá, mírně nakloněná pískovcová skála, po které se vyšlo nahoru. Odtud jsme se rozhodli udělat krátké odbočky k zapadlejším obloukům. Jsem ráda, že jsme to udělali, protože jsme jednak byli u oblouků úplně sami ale hlavně jsme po cestě potkali srnky, respektive samice od jelence ušatého. Tak nevím jestli se jím říká ušatice, ale ušiska měly teda obří.

Vycházíme do ďáblovy zahrady.
Landscape Arch vpravo a jeden z menších oblouků vpravo nahoře. V tomto místě končila široká bezbariérová pěšina a začínal písek.
Pohled zpět na pískovcové skály.
Jeden ze zapadlejších oblouků na odbočce z hlavní cesty.
Ušatice ušatá. Pěkně mě překvapila!
Tohle je ten oblouk, co vypadal v porovnání s Landscape Arch jako maličký. Zase tak maličký nebyl…

Od méně přístupných oblouků jsme se vrátili na hlavní stezku a pokračovali po písčitých cestičkách dál. Zanedlouho jsme vylezli na dlouhý pískovec, po kterém jsme pokračovali dál. Na pravé straně se rozprostírala celá ďáblova zahrada po které je trek pojmenován. To vám byla taková krása! Zase něco úplně jiného než co jsme dosud viděli. Bylo teprve půl deváté, ale obloha už byla hezky modrá, krásné ranní mráčky pomalu odjížděly a slunce ještě nemělo takovou sílu, aby všechny červené pískovce vypálilo. Pro nás byl pohled na ďáblovu zahradu jedním z nejhezčích v celém parku.

Blížíme se k ďáblově zahradě.
A tohle je jeden z mnoha pohledů na zahradu. Taťka by určitě řekl krása krás.

Potom, co jsme přešli zahradu jsme se mezi skalami propletli až k “double-O Arch”, což byl pěkný dvoj oblouk. Trošku mě mrzelo, že po něm nahoře chodili nějací chuligáni, ale ti se najdou asi všude. Od dvoj oblouku jsme se mohli vrátit buď stejnou cestou k autu nebo to vzít zpět po tzv. “primitive trail”. U ukazatele bylo varování, že se jedná o náročnou túru. Opravdu? Byla to v podstatě přírodní pěšinka, která není upravovaná. V jednom úseku se muselo opět vylézt na pískovec a sejít dolů, ale nebylo to nic technicky hrozného. Pro Američany to je asi větší dobrodružství než pro nás. My jsme na ty primitivní cesty z Evropy dost zvyklí a spíš nás překvapují ty jejich velké pěší dálnice, které se proplétají některými parky. Byli jsme moc rádi, že jsme tudy šli. Člověk si připadal zase trochu blíž přírodě.

Double Arch v pozadí a nahoře nějaký fotograf.
Pozor! Bude to náročný!
Hodně náročný!
Tak takhle vypadá primitive trail.
Poslední z oblouků na ďáblově treku.

Stovky oblouků

Při zpáteční cestě jsme viděli ještě několik dalších krásných oblouků. Když jsme se vrátili k autu, slunce už pálilo na plné pecky a parkoviště praskalo ve švech. Několik aut dokonce kroužilo kolem a netrpělivě čekalo na volné místo. A tak jsme se příliš nezdržovali a vydali se na cestu zpět. Po cestě jsme se zastavili na odpočívadle s úžasným výhledem na celý park. Bylo tam několik přístřešků se stolečky, prázdné koše a čisté toalety. To je sice standard, ale mě to nepřestává udivovat. Dali jsme si tam oběd a kochali se. Rodina vedle nás také obědvala a když vyndali celé pečené kuře, přišli jsme si se svými plechovkami fazolí trochu zvláštně. Ale pochutnali jsme si. Pak jsme popojeli dál a zastavili u dalšího útvaru. Lidí a aut přibývalo.

Čím víc byl daný útvar přístupnější, tím plnější bylo parkoviště. Proto jsme bohužel někdy ani nenašli místo na parkování. Původní plán, že si vše prohlédneme až odpoledne tedy nebyl úplně nejlepší. Ale to se dalo čekat. Park je opravdu krásný a ideální pro rodiny s dětmi, protože je spousta skal velmi dobře dostupná a hlavně jsou útvary pojmenovány podle toho co připomínají. Je to tak trochu jako v Prachovských skalách nebo v Adršpachu. Jen s třiceti kilometrovou silnicích vedoucí skrz park, zhruba dvaceti parkovišti a širokými pěšinami.

Zastavili jsme mimo jiné i u nejikoničtějšího oblouku zvaného “Delicate Arch”. K němu je to zhruba 2.5 km od parkoviště. Vzhledem k děsnému vedru, času a hlavně kvantu lidí jsme se rozhodli, že dalších pět kilometrů už absolvovat nechceme a tak jsme si jen zašli na vyhlídku, ze které byl oblouk vidět. Je 14 metrů vysoký a necelých 10 metrů široký a i z dálky byla vidět ta šňůra lid mířících k oblouku. Vypadali jako malí mravenečci směřující do mraveniště.

Přiblížený Delicate Arch a mravenečci kolem.

Odtud jsme projeli kolem dalších útvarů jako je kámen balancující na pískovcové stopce nebo sloní průvod. Ten se nám opravdu moc líbil. Možná asi úplně nejvíc ze všech. Prohlédli jsme si zbylé oblouky a pomalu se vydali dál. Městečko Moab, které je hned vedle Arches je takové typické turistické středisko plné restaurací a hotelů. Na to, že je to město uprostřed ničeho, je tam ubytování neuvěřitelně předražené. Ale když máte v plánu návštěvu Arches nebo Cannyonlands, nemáte moc na výběr. Do obou parků je potřeba vyrazit brzo ráno a tak je dobré přespat v bezprostřední blízkosti.

South a North Window. Vypadá to skoro jako obličej s obřím nosem.
Stádo slonů. Vidíte ho tam?
Double arch, tentokrát v jiné dimenzi.
Balancing rock z dálky. Je to docela obří balvan a nechtěla bych být poblíž až se svalí.
Vlevo tři drbny a vpravo ovce. Vidíte?
Park Avenue Overview. Poslední pohled na národní park Arches.

Monument Valley

My jsme se v Moabu zastavili jen na rychlý nákup a pokračovali jsme dál směrem do Monument Valley. Původně jsme měli zarezervovaný kemp jen asi hodinu od Moabu, ale cestou v autě jsme změnili plán na další den a rozhodli se jít na prohlídku antilopího kaňonu v Arizoně. Ten je kousek od Grand Canyonu a tak jsme potřebovali uříznout ještě nějaké kilometry nebo spíš míle. A vyšlo to naprosto parádně! Přesně se západem slunce jsme přijížděli do Monument Valley, známého z westernových filmů nebo reklamy na cigarety Marlboro. To byla páni nádherná podívaná! Asfaltová silnice s koncem v nedohlednu, v dáli skalní útvary a oranžové nebe.

Zapadající slunce nad Monument Valley.
Pohled ve zpětném zrcátku stál za to.

Monument Valley se nachází přesně na hranici států Utah a Arizona a spadá do autonomní indiánské rezervace Navajo. Tím, že jsme změnili plán dost na poslední chvíli, jsme neměli zajištěné žádné ubytování. A tak jsme zastavili ve vesnici u přístřešku s prostranstvím, které připomínalo kemp a zeptali se zda mají místo. Místní indiánka nám navrhla cenu, my souhlasili a zaparkovali na jejím pozemku. Postavili jsme stan, uvařili večeři a užívali si poslední pohled na západ slunce nad údolím. Když jsem se večer šla za tmy sprchovat, poslouchala jsem chvilku jak paní majitelka vypráví jiným turistům o životě v poušti a hlavně o zvířatech, která tam žijí. Potom, co vykládala, se mi nechtělo jít už vůbec nikam a ze sprchy jsem letěla hned do stanu. Ráno jsem se modlila, abychom neměli ve stanu škorpióny, chřestýše nebo něco podobného. Je to dost velká divočina a podmínky k žití jsou to teda docela drsné. Jára rok předtím spal s kamarádem na podobném místě hezky pěkně s otevřeným stanem a ráno se probudili s tarantulou nad hlavou.

Před ulehnutím jsme řešili poměrně zapeklitou otázku. Na kolikátou si máme nařídit budík? Prohlídku antilopího kaňonu jsme měli objednanou na devátou ráno. Kaňon je kousek od městečka Page v Arizoně. My spíme v Utahu, který se řídí letním časem tedy MDT (Mountain Daylight time). Arizona by měla být ve stejné časové zóně, ale stát se od roku 1970 letním časem neřídí, nýbrž zůstává v zimním tedy MST (Mountain Standard Time). Jenže indiánská rezervace Navajo rozprostírající se na hranici Utahu a Arizony je výjimkou a letním časem se řídí. Je tam tedy stejně jako v Utahu. Takže víme kolik je tam kde spíme. Antilopí kaňon je sice součástí rezervace Navajo, ale kvůli turistům se kaňon řídí arizonským časem, aby to údajně bylo jednodušší. V kolik ksakru teda musíme vyrazit? Teď už mi to všechno dává smysl, ale tenkrát v tom byl pořádný maglajz. Nařídili jsme si budík, ráno vyrazili, na mobilech nám čas neustále přeskakoval o jednu hodinu vpřed a zase zpět, až jsme nakonec dorazili na parkoviště kaňonu. Přijeli jsme včas? To vám povím zase příště.

Zatím se mějte krásně.

Mapka časových pásem jen tak pro pobavení. Arizona bojkotuje letní čas, Navajo se letním časem naopak řídí, ale turistické oblasti v Navajo to chtějí turistům “usnadnit” a tak se řídí arizonským časem. Vynikající!

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s