USA vs ČR: Restaurace

Jak probíhá návštěva restaurace v USA a v čem se liší od té v České republice? Co nám vyhovuje a na co si musíme ještě zvyknout? Jak fungují dýška a kdy je dávat? Co nás ze začátku stresovalo při placení? Chodí Američané do restaurací častěji než Češi? A jak se liší nabídka podniků?

Jak často se chodí do restaurace

Rozdíl mezi frekvencí návštěv restaurace je zrovna docela těžké posoudit. Má na to totiž vliv hned několik faktorů. V Čechách jsem ještě studovala a tak se návštěva restaurace většinou odvíjela od toho jestli mám zrovna po, mezi nebo před zkouškou. Tím, že jsme o víkendech jezdili často pryč z Prahy, trávili jsme pátky na cestách a neměli tolik času jako máme tady v USA. Když jsme byli u rodičů, nechtělo se nám večer sedět v leckdy hlučné restauraci. Přes týden jsme zase několik dní zpracovávali nafasované jídlo a potraviny ze zahrádky a tak na restaurace ani nebyl prostor.

Rozhodně jsem také měla z dětství zakořeněné, že se do restaurace chodí jen při nějaké příležitosti, kterou byly většinou narozeniny nebo vysvědčení. To se sice za posledních pár let změnilo a chodili jsme s rodinou i sami s Járou na jídlo mnohem častěji, ale stejně to bylo většinou po příletu, před odletem, na narozeniny, na svátek, po zkoušce, na výročí a tak dále. Málokdy se šlo do restaurace jen tak. Určitě to ale bylo ovlivněné i nedostatkem času. Když už byl nějaký nazbyt, zašli jsme si většinou na rychlý oběd nebo na kávu do kavárny.

Po přestěhování do Spojených států jsme si s Járou mnohem více zvykli chodit na večeři do restaurace. Jednak trávíme většinu času jen ve dvou a chce se nám jednou týdně vyrazit do společnosti, a hlavně k tomu vybízí okolí. Američané se stravují v restauracích mnohem častěji, než Češi. Proto je také na každém rohu hned několik různě drahých podniků. A tak se místo toho jestli se půjde nebo nepůjde do restaurace spíše řeší do které. Určitě na to má vliv i fakt, že je pro Američany večeře největším pokrmem dne. Pamatuji si, že jsem si na to musela během svého výměnného pobytu dlouho zvykat. K obědu jsem nafasovala hnědý papírový pytlík zvaný originálně “brown bag” kde byl sendvič, krekry, jablko a pár baby mrkví. To mi jako oběd před tréninkem muselo stačit. Když jsem pak přišla domů, začalo se vyvářet a kolem šesté se servírovala večeře o několika chodech, respektive s několika přílohami. Po takovém jídle mi bylo těžko ještě několik hodin. Je to sice už deset let a nemusí to tak fungovat ve všech rodinách, ale rozhodně je stále večeře větší než oběd. A vzhledem k tomu, že určitá část rodin svou kuchyň využívá jen na den díkůvzdání a na Vánoce, je mnohem větší tendence jít na pořádnou večeři do restaurace. Přijde mi, že v Čechách je oběd stále tím větším a hlavně teplým jídlem a k večeři se často sáhne po oblíbeném chlebu se šunkou a sýrem a nějaké zelenině. A tak to třeba lidi do restaurace tak netáhne, ale samozřejmě nechci generalizovat.

Ještě je třeba uvést na pravou míru jednu věc. Američané sice jedí mnohem častěji mimo domov, ale to nutně neznamená, že jedí pokaždé v restauraci. Znamená to pouze to, že nevaří doma ve své gigantické kuchyni. V závislosti na jejich finanční situaci si můžou nechat dovézt pizzu nebo křídla, zajet do drive-thru různých fast foodů a tak dále. I přesto si minimálně jednou týdně zajdou do nějaké restaurace a to je podle mě častěji než v Čechách.

Výběr podniku

V Americe bereme při výběru restaurace v úvahu dvě kritéria. Jedním je cenová náročnost s ohledem na kvalitu jídla a druhým je to jestli chceme do lokální restaurace nebo řetězce. Co se týče ceny, daly by se podniky rozdělit do čtyřech kategorií. Nejlevnější stále zůstávají řetězce rychlého občerstvení. Tam za jídlo zaplatíte třeba pět až sedm dolarů, ale kulinářský zážitek to rozhodně nebude. Zařadila bych sem třeba i řetězce se zdravějšími variantami kde si můžete dát salát, polévku, sendvič nebo třeba misku rýže se zeleninou, fazolemi nebo masem a to vás vyjde zhruba na sedm až deset dolarů na porci. Tato kategorie ale nepřichází při výběru restaurace v úvahu. Do zdravějších řetězců chodíme na jídlo hlavně na cestách nebo na rychlý oběd při pochůzkách, ale na příjemnou večeři to není.

Druhou kategorií jsou restaurace, které se jako kvalitní jenom tváří, ale ve skutečnosti je to velká bída. Těch jsou mraky a převážně se jedná opět o velké řetězce. Sem patří všemožné podniky, které podávají “italská” jídla, nezajímavé saláty, ryby, steaky a hamburgery. Kvalita jídel je však docela nízká a přitom cenově už se pohybujeme kolem dvanácti až patnácti dolarů za porci. Jako příklad bych uvedla třeba zážitek z TGI Fridays, což je řetězec, který je i v Čechách. Za hamburger tam dáte patnáct dolarů a přinesou vám nepříliš vzhlednou hroudu s ospalými hranolkami. Járy maso bylo dokonce i studené a vůbec si nepochutnal. Další podobná návštěva byla v rádoby italské restauraci Olive Garden kde prakticky všechno plavalo v hromadě sýrové omáčky a někde mezi tím se schovávaly tři až čtyři krevety. A v seznamu takových řetězců bych mohla pokračovat. Během svého výměnného pobytu jsem jich vyzkoušela celou řadu a všechny jsou na jedno brdo. Proto tyto podniky tolik nevyhledáváme.

Třetí kategorií jsou převážně lokální restaurace a to je právě to, co se snažíme objevovat. Místní podniky, které nemají stovky jiných poboček s identickým menu a nesekají to jak Baťa cvičky. Jídlo v takových restauracích stojí mezi deseti až dvaceti dolary podle toho co si dáte a co je to za restauraci. Asijské, indické restaurace a stejně tak ty z blízkého východu jsou obecně levnější, než ty, které podávají tradiční americké hamburgery a steaky. Vyzkoušeli jsme už docela hodně míst a víme, že to dělají opravdu poctivě.

Poslední kategorií jsou luxusní restaurace kam se Jára dostane jen během firemní večeře a já v rámci farmaceutických přednášek. Mohli bychom si tam zajít i sami, ale upřímně takový typ restaurací nevyhledáváme. Většinou se jedná restaurace specializující se na steaky a mořské plody a steak tam vyjde tak na padesát až sedmdesát dolarů. Jsme rádi za možnost se do takových podniků podívat a Jára měl jako milovník masa radost, když zkusil jak chutná tak drahý steak, ale jsou to spíše místa na oslavu výjimečných příležitostí. Možná by se dala vyčlenit ještě kategorie kde steaky stojí kolem třiceti dolarů, ale to už je jedno. Prostě je to víc, než by člověk chtěl jednou týdně utratit.

Druhé kritérium už jsem tak trochu nakousla. Amerika je protkaná řetězci a tyto obří firmy tvoří většinu trhu. Na jednu stranu se to může zdát příjemné. Letíte si přes celé státy na dovolenou a víte, že tam najdete stejný obchod s potravinami jako doma a zajdete si do stejného Starbucks na to stejné latté. Během cestování nám někdy vyhovuje, že si můžeme vyhledat řetězce zdravého občerstvení, na které jsme zvyklí a rychle se tam najíst. Dokonce si jídlo můžeme objednat v aplikaci dopředu, protože funguje ve všech státech a máme někdy i uložená oblíbená jídla, takže je to akce na pár vteřin. Na druhou stranu pak dorazíte do dovolenkové lokality a chcete si zajít na nějakou místní specialitu a místo toho vás vítá jeden řetězec za druhým. Ne, že by ty lokální neexistovaly, ale hledají se hůře, protože prostě zapadnou. Také nejsou na hlavních třídách, protože si to nemohou dovolit. Tam si nájem zaplatí jen nějaký korporát a svým menu nastaví ceny tak nízko, že je někdy pro lokální podniky těžké se uživit. Oni to sice dělají poctivě a z místní surovin, ale dráž než vedlejší řetězec se stovkou poboček po celé Americe. To je ale téma na samostatné povídání, tak se v případě zájmu můžu rozepsat.

Ani jedno ze zmíněných kritérií se v Čechách nemusí tolik řešit. Je pravda, že jsou také restaurace různých cenových kategorií, ale rozdíly nejsou tak monstrózní. Rozhodně tam neexistuje ta druhá kategorie řetězců tvářících se jako restaurace s kvalitním jídlem. A co je nejdůležitější, co nám tady hodně chybí jsou právě ty místní restaurace. V Praze, ale i jiných městech je tolik nádherných podniků, které nikde jinde nejsou. Lidé přicházejí s různými nápady které jsou unikátní. Když jsme tam žili, přišlo nám to naprosto normální a moc jsme si toho nevážili. Teď zpětně to opravdu oceňujeme. A pevně doufám, že se do Čech řetězce nedostanou v takové míře a restaurace si udrží tu rozmanitost, nápad a originalitu.

Příjezd a vstup

Možná vám přijde, že na příjezdu do restaurace nic není, ale věřte mi, že to je jeden ze zásadních rozdílů. A podle mě to má velký vliv na frekvenci návštěv. Pamatuji si, že když jsme s našima šli do restaurace, nastala jedna ze dvou variant. Buď jsme nechali auto někde u zastávky tramvaje nebo metra a jeli do restaurace hromadnou dopravou. Cestou tam to ještě šlo, ale po večeři už se do plné tramvaje lezlo s mírnou dávkou nechutě. Druhá varianta byla příjemnější pro pasažéry, nikoliv pro řidiče. Tou byla cesta autem a parkování v okruhu několika stovek metrů od podniku. Vzpomínám jak nás vždycky taťka vysadil před vchodem a jel hledat místo. V současné době je to nejen hledání volného místa, ale také sledování modrých, fialových a nevím jakých zón. Možná mám zkreslený pohled z Prahy, ale vím, že i v jiných městech to byl vždycky boj, který si vyžadoval plánování dopředu. Když už se našlo místo a třeba i zaplatilo parkovné, následoval pochod přes půl města do dané restaurace. Pokud jste teda nejeli s mamkou, která nějakým záhadným způsobem vždycky našla místo u vchodu.

V Americe má každá restaurace vlastní parkování které je zdarma. Pokud je restaurace součástí malého nákupního centra s dalšími obchody, je k dispozici velké parkoviště kde není o místa nouze. To je ale také dané tím, že ve většině měst není žádné centrum. Je to prostě shluk domečků, bytů, obchodů a restaurací mezi kterými se někde schovává pošta, úřad, policie a hasiči. Tím, že má každý objekt své parkoviště, je celé město takové rozprsknuté a leckdy ani nepůsobí jako město. Náš Birmingham ale jako jedno z mála měst centrum má. Je pravda, že ho nelze porovnávat s Prahou, protože tady žije jen asi 20 tisíc lidí. Ale je tam nějaký “downtown”, kde jsou restaurace součástí domů a jsou často nalepené jedna vedle druhé. My chodíme do restaurací buď pěšky nebo zaparkujeme na ulici a nebo v parkovacím domě, kterých je i v tak malém centru hned několik. Situaci ale můžu porovnat s centrem Detroitu kam také občas chodíme na jídlo. Tam je parkování na ulici o trochu složitější, i když si také můžete stáhnout aplikaci a na mobilu vyhledat volná místa a rovnou je zaplatit. Ale pokud se vám nechce, vyskytuje se tam takové kvantum placených parkovišť a parkovacích domů, že o místo opravdu není nouze. A tím, že je těch parkovišť tolik, zaparkujete pohodlně v blízkosti daného podniku.

Rozvržení měst je tady prostě jiné a má to určitě své výhody i nevýhody. Z hlediska parkování u restaurací je to ale velké plus. Luxusnější podniky ještě nabízejí tzv. “valley parking”. Když jsem v rámci práce chodila na přednášky farmaceutických firem, které byly pořádány právě v nóbl restauracích, vždycky jsem se valley parkování vyhýbala. Mám tak nějak zakořeněné, že tuto službu využívají jen boháči a celebrity. Já se svým osm let starým Hyundai bych tam asi nikoho neohromila. A hlavně se mi upřímně nechce dávat deset dolarů za to, že mi někdo zaparkuje auto u vchodu, když ho můžu zaparkovat o deset metrů dál sama.

Usazení ke stolu

V Čechách si můžete po příchodu do většiny restaurací směle sednout kam se vám zachce. Pokud máte rezervaci, tak se teda zeptáte servírky a necháte se usadit. U stolu se o vás pak někdy stará jeden člověk, jindy zase tak nějak kdokoliv kdo jde okolo. Obecně mi přijde, že to nemá až takový řád. Když pak náhodou dlouho nikdo nejde a vy něco potřebujete, nevíte na koho po očku pokukovat. Nechce se vám louskat prsty jak ve filmech, ale nějak upoutat pozornost potřebujete.

V Americe vás hned po vchodu do restaurace uvítá servírka u stolečku. Zeptá se pro kolik osob chcete stůl a pokud je nějaký volný, zavede vás k němu. Pokud není k dispozici žádný stůl, posadíte se na lavici u vchodu kde čekáte. Servírka se pak vrátí zase ke stolečku a uvítá další zákazníky.

Po usazení k vám přijde jiná servírka, která má na starost váš stůl. Ta vás přivítá, představí se jménem a sdělí vám, že se o vás bude tento večer starat. V případě dotazů se na ní prý neváhejte obrátit. Někdy se ještě zeptá jestli jste v podniku už byli a když odpovíte že ne, přidá že pokud bude něco v menu nejasné, ráda vám pomůže. Pak už do ruky dostanete menu a můžete se pustit do výběru.

Proč to popisuji tak detailně? Mezi americkým a českým servisem je jeden obrovský rozdíl. Servírky v České republice mají stabilní plat, který není až tak závislý na dýškách. V Americe dostávají servírky okolo 2,5 dolaru na hodinu, což je hluboce pod minimální mzdou a jejich plat tak z většiny tvoří spropitné. Proto se musí držet jasně daných postupů a musí se hodně snažit, aby byl zákazník spokojený. I když to taky úplně není pravda, ale k tomu se dostanu u placení. Rozhodně je však servis mnohem vlídnější, protože na jejich vystupování zjednodušeně závisí jestli budou mít na nájem. V Čechách je ta motivace k příjemnému vystupování trochu nižší. Ale opět rozhodně nechci generalizovat! Znám velkou spoustu podniků v Praze i jiných městech, kde byli opravdu velmi příjemní a profesionální. To je pak takové pohlazení.

Výběr a servis

V americké restauraci máme s Járou jedno pravidlo a tím je okamžitě po usazení vybrat pití. Nevěřili byste jak rychle se servírka vrátí s dotazem co vám může donést. A při otázce co je v nabídce na vás hází zmatené pohledy. Jako kdyby to bylo přeci naprosto jasné. A nehledejte žádné cedule s ručně psaným seznamem domácích limonád, těch moc nenajdete. Někdy totiž nealko nápoje nenajdete ani v menu. Tam jsou jen vína, piva a koktejly, ale to jestli mají limonádu nebo džus už nezjistíte.

Ono to zřejmě pro Američany jasné je, protože ve většině restaurací mají némlich to samé. Už jsem se taky ponaučila, že limonáda rozhodně není taková ta výborná domácí okurková, levandulová nebo citrónová, ale je to většinou normálně kupovaná citronáda ještě třikrát sladší než kola. Když už je někde ta citronáda “domácí”, tak se jedná většinou o směs sirupu a skoro stejného množství přidaného cukru jako v té kupované. Že by někde měli vodu s kousky okurky nebo citrónu, to ne. A tak většinou zůstáváme u vody nebo čerstvě louhovaného neslazeného ledového čaje. Ach jak mně ty české domácí limonády chybí.

Co už mi zase tolik nechybí je kupování několika lahví vody. V Čechách když si objednáte vodu nebo jakékoliv jiné pití, tak dostanete sklenici a když jí vypijete, objednáte si další. Je pravda, že někde už mají džbánky s kohoutkovou vodou, které jsou buď zdarma nebo za ně sice musíte zaplatit, ale aspoň vám vydrží déle a nestojí tolik jako čtyři 0,3l Toma Natura. V Americe jsou automatické “refills” tedy dolévání. To platí pro vodu a limonády, čaje a filtrovanou kávu. Samozřejmě se to nevztahuje na pivo, víno, jiné alkoholické nápoje jako jsou koktejly a panáky a na kávy typu latte či cappuccino. Ale na nealko ano. Takže už neutratíte víc za vodu, než za samotné jídlo. Je pravda, že pití jako takové stojí sice víc, než v Čechách, ale když vezmu v potaz, že minimálně jedno dolití za večer zvládnete, tak to vyjde vlastně levněji. Většinou vás nealko nápoj vyjde tak na dva až tři dolary.

Mírnou nevýhoda dolévání vidíme u kávy. Já nerada piji kávu horkou a nechávám si jí záměrně vychladnout. Když mám třeba třetinu hrnku upitou a raduji se, že je konečně káva pitelná, přijde servírka a doleje mi až po okraj. Jedna věc je ta, že je káva pořád horká, druhá taky ta, že vůbec nevím, kolik už jsem kávy vypila. Na jedné z prvních snídaní jsem to s kávou celkem přepískla a myslela, že mi asi exploduje hlava.

Další věc, na kterou je třeba dávat pozor je led. Speciálně v jižních státech je led automatickou součástí nápoje. Já led ve vodě nemusím a když to zapomenu zmínit hned na začátku, mám smůlu. I když věřím, že kdybych se zeptala, přinesli by mi rádi další vodu bez ledu. Nedávno jsme byli během dovolené v restauraci a já si k jídlu objednala dvě přílohy. Nemyslete si, že to byly regulérní porce. Tady existují podniky kde si vyberete třeba sendvič nebo nějaké maso a máte k tomu dvě přílohy v ceně. Ty jsou pak v takových kalíšcích, takže jich není tolik. Tak já si vybrala své dvě přílohy a když mi přinesli jídlo na stůl, byly tam přílohy úplně jiné. Kukuřici bych ještě snědla, ale jako druhou přílohu mi dali “mac and cheese” neboli makaróny se sýrovou omáčkou, které bytostně nesnáším. To je mimochodem oblíbený pokrm dětí a krabice se syrovými kolínky a sáčkem s omáčkou v prášku, kterou pak jen smícháte s vodou se prodávají v každém obchodě. Jaká delikatesa! Když se servírka přišla zeptat zda je všechno v pořádku, řekla jsem jí, že jsem si objednala něco jiného. Ona se omluvila a donesla mi bez řečí mé dvě přílohy. Takže jsem najednou měla čtyři. Tady prostě absolutně neztrácí čas ověřováním toho, jestli jsem si opravdu objednala jiné a případným dohadováním, ale dělají vše proto, aby byl zákazník spokojený a vrátil se.

K tomu mě ještě napadá jeden rozdíl. V amerických restauracích absolutně není problém s náhradou ingrediencí. Mám v živé paměti jak jsem vždycky v Čechách řešila, že v salátu nechci maso nebo vejce a nebo se snažila vyměnit brambory za hranolky. Vždycky to byl děsný problém a často to znamenalo příplatek za to, že toho mám nakonec méně. Když jsem byla v thajské restauraci ve Washington DC, objednala jsem si nudle s tofu, ale nechtěla jsem tam vejce. Servírka si to poznamenala a zeptala se mě co chci místo toho. Nevěřícně jsem na ní koukala a ptala se co tím myslí. Odvětila, že když nechci vejce, můžu si vybrat jakoukoliv jinou zeleninu nebo ingredienci jako náhradu. A od té doby se mi několikrát stalo to samé. Vlastně není absolutně žádný problém si jídlo úplně personalizovat.

Poslední věc je jakýsi řád. V některých amerických restauracích se o vás od usazení do placení stará jedna servírka. U té si objednáte, přinese vám pití i jídlo, následně účtenku a po odchodu uklidí stůl. Během večera se na ní můžete obrátit s jakoukoli prosbou a pokud zrovna není v dosahu (což se stává málokdy, protože se pravidelně ujišťuje, že vám nic nechybí), můžete poprosit kolegyni, aby jí zavolala, protože znáte její jméno. V jiných podnicích se o vás stará jedna servírka, na kterou se případně obracíte s dotazy a která dostane dýško, ale jídlo roznáší člověk, který roznáší všem a stůl pak uklízí někdo jiný kdo zase jen uklízí. Ale to záleží na podniku. Celkově mi přijde chod restaurace organizovanější a každý má jasně definovanou náplň práce.

Placení

Když už máme dojedeno, přijde na řadu placení. V Čechách vám odnesou talíře, zeptají se jestli si dáte dezert a pak nastane chvilka klidu kdy můžete jen tak sedět a trávit. Poté si buď požádáte o účet a nebo se servírka zeptá. Z našeho pohledu je tam ale příjemný právě ten moment klidu.

V Americe vám někdy přinesou účet ještě během jídla, protože se vás už v průběhu zeptají zda je to pro dnešek všechno. Vy tedy uprostřed jídla kývnete, že ano a za pár minut máte na stole účet se slovy: “Take your time.” neboli nespěchejte. Občas se nemůžu ubránit pocitu, že nás tak trošku vyhánějí. Ale zase na druhou stranu, když se podívám na tu frontu u vchodu, chápu, že je někdo kdo dojedl a nemá v plánu navyšovat tržbu až tak nezajímá. Nikdy nás ale nikdo nevyhodil a účtenky nosí vždycky velice slušně.

A teď přichází na řadu účtenka. Pamatuji si, jak jsem s našima vždycky v restauraci počítala kolik to bude nakonec stát. Vzala jsem si menu a zpaměti jmenovala co kdo měl a sčítala částky. Vždycky jsem pak měla radost, že jsem se trefila. Servírka přišla s účtenkou v ruce a peněženkou v druhé, sdělila nám částku a my zaplatili buď hotově nebo kartou přes terminál, který si přinesla s sebou. Na účtence nebylo nic zajímavého a případné dýško se buď hlásilo dopředu při platbě kartou nebo se naťukalo na terminálu zvlášť a nebo se prostě zaokrouhlilo a dalo více hotovosti. Tak nějak to funguje doteď. Výše dýšek určitě narůstá, ale pořád si myslím, že se spropitné přes dvěstě korun dává málokdy.

V Americe vám přinesou černé desky ve kterých je účtenka a kapsička na kartu. Vy se v tu chvíli poprvé dozvíte kolik vlastně jídlo stálo. A malá Adélka by se při sčítání položek vždycky sekla. Ceny v menu jsou totiž uvedeny bez daně, takže vlastně vůbec netušíte kolik to nakonec bude. Obzvlášť když cestujete a jste v restauraci v jiném státě kde jsou daně odlišné. Potom co zjistíte kolik večeře stála, vložíte kartu do kapsičky a černé desky zaklapnete. Pak přijde servírka a s deskami odejde. Pokud tedy máte debetní kartu se všemi úspory, právě vám s ní někdo odešel daleko z vašeho dohledu. Většinu Američanů to nestresuje, protože mají kreditky, ale nám vždycky trochu zatrne. Když se servírka vrátí, položí desky na stůl, poděkuje a rozloučí se. Na vás pak zbývá matematický Klokánek nebo jak se ta soutěž jmenuje. K částce totiž MUSÍTE připočítat dýško. Minimální výše spropitného je 15%. Když dáte 10% tak vlastně dáváte najevo, že vám moc nechutnalo a byli jste nespokojení. Standardní je pak 18% a pokud jste byli hodně nadšení a nebo máte hodně peněz, dáte 20%. Co jsme ale zjistili teprve nedávno je to, že se dýška mají počítat ze základu bez daně a my je doteď počítali z částky s daní, takže jsme někdy dávali i víc než 20%.

Účtenek je v deskách hned několik a na všech je jméno servírky, která vás obsluhovala. Aby pak bylo jasné komu to dýško patří. Alespoň to si myslím tak snad se nemýlím. Jedna účtenka je vaše na památku, na druhou napíšete výši dýška a finální cenu a třetí je jen výpis toho co jste si objednali. Naštěstí je na účtenkách často suma, kterou tvoří 15 nebo 18 procent, což vám docela pomůže. A nebo máte takového počtáře jako je Jára a nemusíte to řešit. Pokud platíte hotově, dáte do desek peníze, servírka vám vrátí a vy pak na stole necháte spropitné.

Někdy se chodí s účtenkou platit na pokladnu u východu. To si pak musíte hodně dávat pozor. Já se poprvé celkem napálila. Podala jsem slečně účtenku a ona to naťukala do kasy. Pak otočila dotykový displej kde se mě to ptalo na výši spropitného. Z jiných podniků jsem byla zvyklá, že vlevo je tlačítko “žádné dýško” a pak je 15, 18 a dvacet procent. Automaticky jsem tedy klikla na to druhé zleva v domění, že dávám 15%. V této restauraci to ale jako na potvoru měli opačně a ještě přitvrdili. Vlevo nechali tlačítko bez dýška, ale pak dali 25, 20 a 18%. Když Jára viděl jak klikám na 25% tak se podivil a venku se mě ptal zda jsem byla opravdu tak moc spokojená. No, stane se. Ale jo, bylo to tam dobré.

Vrátím se ještě k tomu platu servírek. Říkala jsem, že výše platu závisí na dýškách a musí se tak hodně snažit. Přijde mi, že tady je ale dávání dýšek ve společnosti tak strašně zaryté, že je prostě nechává každý. Přestože na to nejsme z Čech zvyklí, necháváme vždy minimálně těch 15-18% a stejně tak to dělají ostatní. Ale je asi pravda, že čím víc se snaží, tím větší spropitné dostane.

Celková cena je tedy mnohem vyšší než kdybyste jen sečetli objednané položky. Pokud si dáte společný předkrm a pak každý hlavní chod, může být dýško stejně vysoké jako cena toho předkrmu. Ale tak to tady funguje. Dýško je prostě absolutní součástí účtu.

Finální cena

Úplně na závěr ještě shrnu na kolik vlastně vyjde taková návštěva restaurace. Samozřejmě se to nedá porovnávat, protože jsou v obou zemích jiné platy a životní náklady. Ale uvedu to jen tak pro zajímavost.

Do řetězců rychlého občerstvení chodíme málokdy, ale jídlo pro dva nás v těch zdravějších vyjde zhruba na 20 dolarů. V takových podnicích se většinou ani nedává dýško, protože vám jídlo jen připraví a nikdo vás vlastně neobsluhuje. Návštěva lokálních restaurací nás ale vyjde tak na 40-60 dolarů v závislosti na tom, jestli si dáme jen hlavní jídlo nebo i společný předkrm. Mexické, indické, thajské a arabské restaurace spíše kolem 30-40 dolarů. Dýška se tak pohybují mezi pěti až deseti dolary.

Z cenových kategorií je asi celkem zřejmé proč je tolik Američanů obézních a s nadváhou. Nejlevější jídlo stále seženete ve fast foodu a když už si chcete zajít do nějaké restaurace, nedostanete se ve dvou pod třicet dolarů. A kvalita jídel v těch řetězcových restauracích je jak už jsem zmínila dost pofidérní. Na druhou stranu možnosti zdravějšího stravování do 15-20 dolarů za dva tu jsou a přibývá jich čím dál víc, takže záleží na každém jak se k tomu postaví.

Tím bych asi porovnání návštěvy restaurace v Čechách a USA ukončila. V obou zemích má stravování v restauraci jisté výhody a nevýhody a mým záměrem není nic jiného než obě zkušenosti porovnat.

Zaujalo vás něco? Máte někdo podobné zkušenosti nebo jste naopak zažili úplně něco jiného? Co vás při návštěvě restaurace nejvíc rozčiluje a co naopak oceňujete? Zajímalo by vás ještě něco na toto téma? A jaké jiné srovnání byste si rádi přečetli? Podělte se v komentářích.

Tak zase příště. Zatím se mějte krásně.